Stroj na výrobu štěstí

Petr Hugo Šlik - Stroj na výrobu štěstí

1. Rozšlapal jsem telefon…

Někdy v květnu roku 2002 seděl malý Hugo v kanceláři katastrálního úřadu pro Prahu - město a dumal, co zase bude celý den dělat. Bylo krásné jarní ráno, venku svítilo sluníčko, na zahrádkách už se čepovalo pivo a v kanceláři bylo dusno a nuda. V tom zazvonil telefon.

„Haló,“ řekl Hugo patřičně znuděným hlasem státního úředníka.

„Tady Fumas, to jseš ty, Hugo?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Jo. Ahoj. Co je?“

„Heleď, já jsem se tě chtěl zeptat, jestli by sis s náma nechtěl občas zabubnovat?“

„Jako s Burešem?“

„No. Ona Jana občas nemůže, tak že bys za ní sem tam zaskočil.“

„Jako já jo?“

„No.“

Fumas měl svatou trpělivost.

Hugo se mrknul na hodinky, jestli už budou mít U Hoffmanů otevřeno, pak ztěžka polkl, změřil si tep a teplotu, poposedl na židli, uvolnil si imaginární kravatu a nakonec řekl: „No jasně, rád si s váma občas zahraju. Jen nevim, jestli se vám bude líbit, jak hraju. Neumim moc držet rytmus.“

„Uvidíme, řekl Fumas, já se ti brzo zase ozvu a dáme nějakou zkoušku, jo?“

Pak zavěsil.

Hugo se zvedl ze židle, opustil kancelář a šel k těm Hoffmanům, kde si dal dva velké rumy.

2. Na svatbu sestry přišli harfu dát…

Abychom pochopili Hugovo hrubé porušení pracovní kázně, musíme se vrátit v čase o zhruba sedm let zpátky. Na podzim roku 1995 se totiž v Louňovicích pod Blaníkem vdávala tehdejší violistka Původního Bureše Pavla a Hugo byl na tuto svatbu pozván. Ženichem. Do té doby neměl o nějakém Burešovi ani potuchy a tak dorazil hrubě nepřipraven. Ještě před rokem ostatně vedl se svými spolužáky na průmyslovce nekonečné spory o tom, zda je lepší Láďa Křížek nebo skupina Lucie a teprve nedávno se z něj stal patřičně zamračený intelektuál poslouchající Psí vojáky. Teď najednou viděl, že to jde dělat i jinak. Že kytarové sólo může být dlouhé dvacet minut a přesto nemusí nudit. Že bubeník nemusí hrát po každých čtyřech taktech breaky, že vazbit se dá i na baskytaru, nebo že když je v písničce všechno důležité řečeno po devadesáti vteřinách, není nutné jí natahovat, aby měla alespoň tři minuty.

Na inkriminovanou svatbu Hugo neodjížděl právě v nejlepší náladě, neb mu krátce před tím jedna dívka dala kopačky, ale když se pak vracel druhého dne do Prahy, najednou mu to vůbec nevadilo.

3. Po kolejích jede vlak…

Vraťme se však do současnosti, respektive do o něco méně vzdálené minulosti, přesněji do června roku 2002. Fumas skutečně krátce po tom prvním rozhovoru zavolal znovu a domluvil si s Hugem termín zkoušky. Ta se měla odehrát v Černošicích, v domě Luboše Fendrycha, který tenkrát občas s Burešem hostoval na foukací harmoniku. Znělo to skvěle, až na to, že Hugo zrovna neměl ani floka (to víte, státní úředník), a tak neměl ani na tu blbou jízdenku do Černošic. Naštěstí mu kdosi poradil, že v Mc Donald´s člověku vrátí peníze za stravenku i když si za ní koupí jenom kečup. Celou tuto nudnou anabázi zde vyprávím proto, aby si každý fanoušek Původního Bureše uvědomil, že v historii jeho oblíbené kapely hrají důležitou roli i různé nadnárodní společnosti.

Zkušebna u Luboše byla příjemná, bicí už byly postavené, zbývalo za ně jen usednout a začít hrát.

„Tak třeba Stroj na výrobu štěstí?“ navrhl Fumas.

„Tak třeba jo,“ řekl Hugo a začalo to.

Když to skončilo, řekl Brut: „No, já myslim, že to pude,“ a všichni tři šli do nádražní hospody, kde si Hugo mohl dát jen malé pivo, protože kečupy v Mekáči jsou strašně drahé.

4. Obrysy stroje na výrobu štěstí…

První koncert s Původním Burešem Hugo odehrál 22. 6. 2002 na festivalu v Oldříši na Vysočině. První písnička na tomto prvním koncertě byl zase Stroj na výrobu štěstí. Asi jí měl Fumas tenkrát ve zvláštní oblibě, protože v několika následujících letech se pro změnu skoro vůbec nehrála.

Na Vysočině má Původní Bureš docela silnou posluchačskou základnu a na onom festivalu to bylo znát. Lidé tančili, pařili a zpívali a Hugovi se bubnovalo moc dobře. Po koncertě za Burešema přišel takový mladý, vysoký a dlouhovlasý kluk, z kterého se vyklubal hlavní organizátor festivalu.

„Bylo to skvělý kluci. Co že jste hráli tak dlouho?“

Cestou domů si Hugo ustlal v rohu zadního sedadla dodávky a lebedil si, jak se mu to hezky povedlo. Byl sám se sebou spokojený a vůbec nic netušil o tom, že bude trvat skoro rok, než se mu podaří odbubnovat další koncert alespoň z poloviny tak dobře.

5. A stromy hučí píseň o Jablonci…

Skutečně, několik následujících koncertů to z Hugovy strany nebylo to pravé ořechové. Fumas tenkrát některé ty koncerty nahrával, pak je Hugovi pouštěl a přitom pořád říkal: „Já ti nevim, čéče, je to takový elastický…,“ čímž měl patrně na mysli, že to občas zrychluje a občas zpomaluje. Z těchto málo povedených koncertů zůstaly v Hugově paměti především vystoupení na Točníku (31. 8. 2002), v Jablonci (19. 10. 2002) a pak především v Písku, v divadle Pod čarou (14. 12. 2002).

Tento koncert se Hugovi obzvlášť nepovedl, kdo ví, čím to bylo. Jisté je, že tak špatně snad ještě nikdy nehrál. Po koncertě se kapela rozprchla po sále a nikdo neměl moc chuť se s někým bavit. Cestou do Prahy se tomu však již vyhnout nedalo. Hugo jí absolvoval společně s Brutem v autě tehdejšího houslisty Slávka Formana. To byl skutečně zvláštní vůz, který se vyznačoval mimo jiné tím, že do něj bylo potřeba každých přibližně deset ujetých kilometrů dolévat litr oleje. Tolik benzinek, jako v tuto noc snad Hugo ještě nikdy nenavštívil. V důsledku této technické zvláštnosti vozidla nebylo na rozbor koncertu moc času, až teprve když Hugo vystupoval v Horních Měcholupech, vylezl Slávek z auta, podal mu z kufru virbl a řekl tři slova: „Na. A cvič.“

6. Dopadá na hlavu, aby změnil povahu…

Ale nakonec se to nějak ustálilo. A jistě ne proto, že Slávek krátce na to zmizel kamsi do Litvy a od té doby už o něm nikdo z aktérů tohoto příběhu neslyšel. Daleko důležitější byla jiná historka.

26. dubna 2003 hrál Původní Bureš na jedné svatbě v hospodě na Žebráku. Spolu s Burešem tam hrála velmi milá kapely Tajné slunce, všude plno jídla a pití a lidé tam byli příjemní, takže Hugo se velmi rychle opil. Když se později snažil vzpomenout na průběh celého večera, vzpomněl si pouze na to, že mu kdosi říkal, že název whisky tullamore dew pochází z irštiny a česky to znamená „krev nepřátel“. Když už měl Hugo plné zuby zakouřené hospody, rozhodl se, že se půjde podívat ven. A když už byl venku, rozhodl se, že se půjde podívat k nedaleké zřícenině hradu Žebrák. Bylo asi něco kolem půlnoci, na cestu mu svítily jen měsíc a hvězdy, ale jakýsi instinkt ho dovedl přímo pod černou skálu, na jejímž vrcholu čněla silueta zmíněného hradu. Když už tam byl, rozhodl se Hugo, že tam vyleze. Krev nepřátel v jeho žilách brzy proudila o něco rychleji, neboť výstup to byl vskutku krkolomný, ale on nezadržitelně stoupal metr za metrem stále výš a výš…

Když se znovu probral, ležel dole pod skálou a na východním obzoru začínalo pomalu svítat. Chvilku se divil kde je a co tam dělá, ale nakonec (veden opět svým spolehlivým instinktem) šťastně dorazil zpět do hospody, kde už byl jen zvukař balící si své fidlátka a pár lidí od Tajného slunce, kteří Hugovi řekli, že má zlomenou ruku.

„Kde jsi byl, čoveče?“ ptali se ho. „Bureši už dávno odjeli. Mysleli si, že si se někam zdekoval s nějakou ženskou. Jak sis moh při tom zlomit ruku?“

Hugo jen zamumlal něco neurčitého a vděčně přijal zvukařovu nabídku, že jej hodí na pohotovost na Bulovku.

To je první část historky.

Druhá část, která trvala asi šest týdnů a celá byla obalená v sádře, není ničím zajímavá.

V té třetí části Hugovi konečně sundali sádru a on se začal skoro od začátku znovu učit bubnovat. Najednou to šlo. Najednou neměl potřebu vymýšlet žádné složité věci. Najednou se přestal bát hrát jednoduše. Najednou zjistil, že hrát celou písničku úplně rovně (pokud se to dělá pořádně) může být docela zábavné. A to bylo přesně to, co Původní Bureš potřeboval. Heuréka! Brut to o pár měsíců později komentoval velice výstižně.

„V podstatě si začal hrát dobře až potom, co sis zlomil tu ruku. Kdo ví, co by to udělalo, kdybysme ti zlomili i tu druhou?“

7. Paňmáma kvílela, v dálce vyl pes…

Někdy tou dobou (stále jsme v roce 2003) se Původní Bureš pustil do dalšího experimentu: koncertů s dvěma bicími. Tato zběsilost se odehrávala nejčastěji v pražské Malostranské Besedě, ale došlo na ni například i na festivalu v Jimramově, či v hospodě Pod Kapličkou v Nahořanech. Tohle se Hugovi líbilo. Strašlivý hukot dvou bicích, doplněný navíc o v té době časté hosty Ondřeje Žáka (chalumeau, šalmaj…) a Dana Olafa Kahudu (niněra) byl vskutku pekelný a vydrželi jej jen ti nejodolnější jedinci (zvukař v Besedě byl naštěstí jedním z nich). Býval to docela uragán. Každý na pódiu se snažil hrát co nejhlasitěji, aby byl slyšet alespoň chvílemi, o nějakém zklidnění se nedalo mluvit ani v těch nejpomalejších písničkách a vůbec – celé to byla velká legrace, o které si Hugo dlouhá léta myslel, že kromě členů kapely se nemůže líbit asi už opravdu nikomu. Proto byl také velmi (mile) překvapen, když mu nedávno (v květnu 2011) jeden kamarád vyprávěl, že právě na tyto koncerty moc rád vzpomíná. A to byl při nich prosím pěkně v publiku.

8. Mistr se usměje…

O prázdninách 2003 se Hugo uchýlil s Původním Burešem na Fumasovu chalupu v Chřešťovicích, kde následně vzniklo album Kůň s pěti nohama. Na této desce bubnuje většinu písniček Jana, ale Hugo se do několika z nich přeci jen vetřel. Největší radost mu udělalo, když se mu do písničky Děvčátko Momo podařilo napasovat rytmus Bossa Nova 2, který se kdysi učil v základní umělecké škole v Biskupské. Hned jak byla deska vylisovaná, utíkal s ní do tohoto ústavu a celý nadšený ji pustil svému bývalému učiteli, panu Zálišovi. Pan učitel chvíli soustředěně poslouchal, moudře pokyvoval hlavou a nakonec se usmál a pronesl vskutku mistrovskou větu.

„No, hlavně že tě to baví.“

9. A když jsem dopadla, domů jsem běžela…

Na konci roku 2004 to přestalo bavit Pavlu, která tou dobou již měla dost všeho toho kraválu, zakouřených hospod a dlouhého ponocování, a tak se rozhodla v Původním Burešovi skončit. Záznam z posledního koncertu s ní (20. 12. 2004) vyšel na CD s názvem Last Waltz With Pavla, které si laskavý čtenář může pouštět jako takový soundtrack k šestému odstavci tohoto elaborátu.

Hugo z Pavlina odchodu nijak zvlášť nejásal, ale bylo mu jasné, že s tím nic nenadělá. Naštěstí se krátce na to ozvala jistá studentka medicíny, která byla na jakémsi koncertě, jenž kapela odehrála bez Pavly. Zážitek z tohoto koncertu onu statečnou dívku přiměl, aby si kdesi sehnala telefon na Fumase a zavolala mu, jestli by nemohla s Burešem hrát. Tedy zcela opačný postup, než jaký byl použit při angažování Huga.

Tato sebevědomá dívka se ostatním v kapele představila jako Markéta.

10. Tak jsem se zvednul a odhodil vesla…

První čin, kterým se Markéta zapsala nesmazatelným písmem do dějin Původního Bureše, bylo zorganizování víkendového splutí Sázavy. Na tento výlet Hugo jistě do smrti nezapomene a sluší se mu zde věnovat samostatný odstavec.

Celá ta legrace se odehrála zřejmě o jakémsi červnovém víkendu roku 2005 (lodní deník se bohužel nedochoval) a kromě Fumase, Huga a Markéty se jí zúčastnilo několik rodinných příslušníků a kamarádů. Plán byl poměrně jednoduchý. V sobotu dopoledne si v Čerčanech vypůjčit lodě a dojet s nimi do Zbořeného Kostelce, zde přespat a druhého dne dojet do Pikovic, kde bychom lodě vrátili a vlakem pokračovali ku Praze. Nezní to příliš složitě a také to nic složitého není, ovšem k úspěchu celé akce je třeba, aby příliš nepršelo a Burešům pršelo dost. Pršelo vlastně už v pátek odpoledne a celý víkend to pokračovalo. Vytrvalý hustý déšť.

V neděli ráno se již řeka začala vylévat z břehů a po její hladině pluly ulámané větve a části zahrádkářských domků. Žádní jiní vodáci se na Sázavě nevyskytovali a tak Bureši volají firmě, od které mají vypůjčené lodě, zda by nebylo možné vrátit je o něco dřív, než bylo domluveno.

„Dojeďte aspoň do Kamennýho Přívozu,“ zní odpověď.

Polovina výpravy to vzdává a odchází na vlak. V každé lodi teď sedí pouze jeden statečný vodák (Fumas, Markéta i Hugo vytrvali) a snaží se dovézt loď na místo určení. Hugo je zmoklý na kost, zmrzlý a unavený. Tu a tam pádlem jen symbolicky máchne do vody a spíše rezignovaně sleduje, jak ho proud vody žene na kameny, které ještě včera byly na břehu. U jednoho jezu, který ovšem není pod vzedmutou hladinou téměř k rozeznání, na chvíli zastavují a dávají si grog. Stánkař jim projevuje své sympatie a říká, že jsou první, kteří tudy dnes jedou.

„Ostatně, není divu,“ dodal, „ před chvílí vyhlásily druhej povodňovej stupeň. Dáte si ještě jeden grog?“

Hugo na to neříká nic a sype do sebe několik pytlíků slaných brambůrek.

Nakonec se nějak dokodrcají až do Kamenného přívozu a dokonce se jim podaří zde jakš takš zakotvit u břehu. V hospodě si dávají pivo a Markéta slibuje, že zase brzy zorganizuje nějakou podobně vypečenou akci.

11. Už je to za náma, kůň s pěti nohama…

Z koncertů v roce 2005 si Hugo pamatuje především tyto:

Rožnov pod Radhoštěm (2. dubna), protože tam hrál Původní Bureš společně s Vladimírem Václavkem, protože před koncertem dělali rozhovor do rádia a protože tam Hugovi jedni návštěvníci koncertu řekli, že přijeli z padesát kilometrů vzdálené vesnice.

Kostelec nad Černými lesy (21. května), protože se tam poprvé hrála Cesta z krimu, protože tam bylo hodně lidí, kteří tančili a protože si v půlce koncertu vylezla na pódium jedna holka a svlíkla si tričko.

Poličské rockoupání (27. května), protože to byl Hugův první opravdu velký festival, protože Polička je krásná a protože si ho tam Vašek a Evžen z Trabandu spletli s Dlouhým Bidlem z Bratrstva kočičí pracky.

Narozeniny Hugova kamaráda Petra Gondeka (11. června), protože Petr neprozřetelně daroval Původním Burešům láhev whisky ještě před jejich vystoupením…

Koncert na divadelní lodi Tajemství v Praze (15. července), protože to tam bylo moc krásné a protože jediný divák, který tam přišel, byl z Finska.

Koncert v Jilemnici (8. října), protože byl společně s Trabandem ve vrcholné formě a protože akce se protáhla do druhého dne. Fumas s Brutem odjeli po koncertě domů, ale Hugo s Markétou a Erikem (Markétin přítel a budoucí otec jejích dětí) přijali pozvání na huculskou farmu v krkonošských kopcích, vysoko nad obcí Vítkovice. Zde pokračovala zábava dlouho do noci, vypilo se ještě mnoho piv a druhý den ráno se naplánovala projížďka na koních. Znavený Hugo jí pochopitelně zaspal, ale Markéta i Erik byli nadšeni. Lidé z farmy byli moc milí a příjemní a na rozloučenou darovali Hugovi sáček koňského trusu, coby hnojivo na pokojové květiny. Dojatý Hugo si tenkrát slíbil, že se do tohoto úžasného koutu země co nejdříve vrátí, a konečně se (poprvé v životě!) projede na koni, ovšem dodnes se mu to bohužel nepodařilo.

12. Už mu bylo skoro třicet…

22. listopad 2005 oslavil Původní Bureš v Malostranské Besedě své 18. narozeniny. Při té příležitosti byli pozvání bývalí členové kapely a Hugo tak měl možnost poslechnout si, jak hraje na bicí třeba takový Ludvík Eman ET Kandl, Zdeněk Rampa, nebo si znovu vychutnat Hru Petra Vitáčka, či Marcela Pindela, které si ještě dobře pamatoval z dob, kdy chodil na Bureše jako divák.

Na tomto koncertě bylo nahráno CD 18 let. Když jej Hugo o několik let později poslouchal, liboval si, jak pěkně hraje v písničce Slizz. Najednou mu to znělo jak od opravdového bubeníka. Pevné jisté údery s důrazem přesně v těch místech, kde má být. Hugo si liboval, že od onoho koncertu v Písku udělal opravdu velký krok kupředu a radoval by se možná dodnes, kdyby v zápětí v bookletu nezjistil, že právě v písničce Slizz bubnuje Eman.

13. Zhasla v pokoji, klíč dala do zástěry…

Někdy na přelomu let 2005 a 2006 odložila Jana paličky a chopila se trubky a v červnu roku 2006 nahrál Původní Bureš během jednoho víkendu novou desku s názvem Cesta z krimu. Nahrávalo se v Bureší zkušebně v keramické dílně Bratrské školy v Holešovicích a pokud si Hugo dobře pamatuje, byly při celém nahrávání použity asi tři mikrofony. Z různých důvodů se stalo, že na desce jsou čtyři Hugovy texty a ke dvěma z nich dokonce napsal i hudbu. Tuto neobvyklou skutečnost zapříčinila jednak Fumasova vstřícnost a pak především to, že měl Hugo naskládáno do šuplíku. Vždyť například písničku Kravata napsal již někdy v roce 1998 a jeho tehdejší kapelou (Prapodivná společnost) byla odmítnuta s tím, že „...je to to nejhorší, co jsi kdy napsal.“

Z celé desky má Hugo ovšem nejradši docela jinou písničku a sice Zhasla v pokoji. Ta se nahrávala až v neděli večer, v době, kdy byli všichni celkem unavení a nebylo vůbec jasné, jak se povede, neboť neměla ještě definitivně danou mezihru, ani úplný konec. Fumas s Brutem a Hugem (základy se nahrávali ve třech) setřeli naposledy pot z čela, otevřeli posledního lahváče a šli na věc. Zrovna v tu samou chvíli se zřejmě všechna souhvězdí seřadila do polohy, která byla potřeba a která se opakuje jen jednou za tisíc let. Co mělo být v konjunkci, bylo v konjunkci, a co mělo být v novu, bylo v novu, protože jinak si to Hugo neumí představit. Stalo se totiž to, že během celé té písničky nejenom bubnoval, ale zároveň se vznášel asi dva metry nad zemí. Dopadlo to zkrátka nad očekávání dobře a čert vem, že to občas trochu zrychluje.

Aby tu písničku Hugo ještě nějak vyšperkoval, nahrál později u Jardy Svobody ve studiu Jéžíškov jednoduchou tamburínu s úderem vždy na druhou a čtvrtou dobu. Bohužel, při pečlivém poslechu se ukázalo, že tahle dodatečně nahraná tamburína je pokaždé buď o chvilku dřív, nebo později. Konjunkce se zkrátka neopakovaly. Chudák Jarda tedy musel v počítači každý úder (cca 300 úderů v celé písni) posunout na správné místo. Zatímco tak činil (trvalo to zhruba půl hodiny), sypal si Hugo popel na hlavu, že není schopen zahrát pořádně ani tak jednoduchou věc, ale Jarda ho uklidnil.

„To neřeš, to je úplně normální a je to na tom to pěkný. Nejsme stroje.“

14. Kdepak jsi byl, kdo tě to naučil…

28. října 2006 se Hugo účastnil míchání této desky ve studiu jáMor u Ondřeje Ježka. Ondra si vymínil, že z kapely budou přítomni maximálně dva lidé a protože bez Fumase by to nešlo a Brut nemohl, dostalo se na Huga.

Studio jáMor ve starých Střešovicích se Hugovi moc líbilo. Ondřej tam má na klavíru vystavené všechny sošky, které kdy dostal od akademie populární hudby (či jak se to jmenuje) a Huga dodnes mrzí, že se s jedním tím andělem nevyfotil.

Pokud si Hugo vzpomíná, nebyla žádná z jeho připomínek k mixu akceptována, ale to mu vůbec nevadilo, neboť i tak to byla veliká legrace. Vypadalo to asi nějak takhle:

Hugo: „Tu tamburínu tam skoro neslyšim. Nechtěla by přidat?“

Ondřej: „To se ti zdá, ona tam je. Pocitově.“

Hugo: „Tady to sólo na trubku je docela hezký, to se Janě povedlo.“

Ondřej: „To vystřihneme, to tam nemá co dělat.“

Hugo: „Proč jsi tady dal pryč ty housle?“

Ondřej: „Oni tam jsou, ale jenom tak…“

Hugo: „Pocitově, žejo?“

Zkrátka a dobře, Hugo se při tomto mixu naučil opravdu hodně a dodnes to má za vysokou muzikantskou školu. Mimochodem, přestože není uvedený na bookletu, tak na téhle desce Ondřej Ježek i „hraje“. Tleskání v závěru skladby Roberte! se nahrávalo až v jáMoru a obstarali jej Hugo, Fumas a právě Ondřej. Byl to ostatně jeho nápad. Přišlo mu, že tam ten potlesk prostě patří. Pocitově.

15. ...který jsme mockrát s Rudou Flekem…

Tou dobou (jsme někde v roce 2006) začal Původní Bureš hrát víceméně pravidelně v útulném hanspaulském klubu Raf. Jednalo se většinou buď o vystoupení v rámci večera Nohaband plus, či o křest literárně výtvarného a vlastivědného občasníku Hlavec. Iniciátorem těchto akcí byl Rudolf Flek, muž, jenž zkrátka musí být v tomto textu zmíněn, neboť svým entuziazmem, zápalem pro věc a ochotou zajímat se o nové věci byl Hugovi vždy zářným příkladem. Ruda byl zasloužilý hipísák a „undergrounďák“, oficiální kulturou opovrhoval, zato o té neoficiální měl opravdu znamenitý přehled a svého času jste mohli jeho barevnou čelenku spatřit na opravdu každé jen trochu zajímavé kulturní akci v Praze.

Po jednom takovém koncertu U Rafa seděl Hugo s Rudou u stolu a srkal pivo. V duchu si sumíroval, jak to s jeho bubnováním vlastně vypadá. S Burešem hrál už čtyři roky, ale teprve v posledních pár měsících (i díky té nové desce) začal mít pocit, že se to konečně trochu naučil. Pochybnosti o vlastním pozitivním přínosu do kapely ovšem zůstávaly. Ruda, jako by tušil, o čem přemýšlí, se právě v tu chvíli k Hugovi otočil a povídá: „Dobrý to bylo, dobrej koncert.“

„Myslíš?“

„Jo, ty vole. Mělo to správnej drajv. Dobře to děláš, neboj se toho.“

A tak se Hugo přestal bát.

16. Davide, Davide, vezmi si šutr, zaútoč na tu obludu…

Na velkých festivalech si Původní Bureš v době Hugova působení moc nezahrál (psychedelicpunkfolkrock zkrátka není moc cool), zato na těch malých toho odehrál až hanba. Díky tomu se Hugo dostal na místa, kam by se jinak podíval jen stěží a slyšel kapely, o kterých by se jinak možná nedozvěděl vůbec. Pojďme teď udělat takovou malou odbočku a vyjmenujme zde alespoň některé z nich.

Tak například festival Popenec, konající se v zámeckém parku v Odlochovicích (okres Benešov). Velmi příjemné místo, velmi milí organizátoři a opravdu prvotřídní hudební program (Tajné slunce, Vobezdud, Budoár staré dámy…) doplněný navíc výstavami, promítáním filmů a divadlem.

Skvělá byla také Rockle, konající se vždy v první půlce září v bývalé střelnici v hlubokých lesích Zadní kopaniny. Svého času to byl asi Hugův nejoblíbenější festival jednak kvůli tomu místu, druhak kvůli skvělým kapelám které tam pravidelně hráli (Malá bílá vrána, Nezapomeň kočku Audio attaché!…).

Jen o kousek dál, na statku u Vovsů, se na začátku června koná pravidelná akce zvaná Kopaninské jaro. Když zde byl Hugo poprvé, připadal si úplně stejně jako kdysi v Prostředním Vydří na dnes už legendárních Magorových festivalech. Později zjistil, že u Vovsů je to celé přeci jenom o něco klidnější, ale ta svobodomyslná atmosféra je stejná. Zde Hugo viděl například Barové mouchy, Janu Levitovou, či Sedící kameny.

A naposledy Praha. V zahradě Pavana na starém Proseku se pro změnu v květnu konají takzvané Prosecké máje. To je opravdu miniaturní festival, kterému s jeho domáckou atmosférou může konkurovat opravdu málokdo. Huga zde potěšily například koncerty kapel Jiříkovo vidění, Nedělní lidé, či Sdružení rodičů a přátel ropy.

Ale například i v Poličce mají dobré festivaly a to dokonce hned dva. Zavedené Rockoupaní a o něco mladší Colour meeting. Rockoupání se odehrává v areálu koupaliště a až do roku 2010 to byl největší festival na kterém Hugo kdy hrál (v roce 2005 tu Původní Bureš zakončil svůj set asi desetiminutovým tlučením do popelnice, kterou si za tím účelem přinesl na pódium). Hugo zde například viděl kapely Traband, Prouza, či vynikající svitavské Los Hongos.

Colour meeting je tak trochu ve stínu Rockoupání, ale proč by město jako Polička nemohlo mít dva festivaly? Tento se koná přímo u krásných hradeb obepínajících celou Poličku, a když tam Původní Bureš v roce 2010 hrál, byl Hugo jako u vytržení téměř ze všeho, co tam viděl a slyšel. Tedy například z experimentu s rýží, z Čankišou, z Nucka Chorrise a především z neuvěřitelné písničkářky K.C. McKanzie.

Nedaleko Mladé Boleslavi stojí zřícenina hradu Zvířetice a přímo pod ní konává se velmi zajímavý festiválek Vombfest. Scéna je zde velmi malá, lidé polehávají většinou bezvládně na louce a nechávají do sebe pražit slunce, před kterým se nemají kam schovat a když je to přestane bavit, zvednou se a jdou prolézat zříceninu. Z její věže je skvělý výhled do kraje. Zde Hugo poprvé slyšel například skvělé Durmančiny bylinky, či 3. kulturu.

Zapomenout zde samozřejmě nemůžeme ani na Jimramovský festival Otevřeno. On Jimramov stojí za návštěvu sám o sobě (tak trochu zapomenuté městečko uprostřed lesů ve Žďárských vrchách), ale když si k tomu připočtete ještě krásný zámecký park, zchátralé kino a topinky s kečupem a balkánským sýrem, musí vám být jasné, že Hugo je zde pravidelným hostem. Z tuny muziky, kterou si zde mohl vychutnat, jmenujme alespoň Veselou Zubatou, Jericho, PPL, nebo Ciment.

Těch povedených festivalů je samozřejmě více (ještě třeba Ražice, Branná, či již zmiňovaná Oldříš), ale to bychom tu byly donekonečna, že? Hugo by touto cestou především rád vzkázal všem pořadatelům festivalů bez obrovských nafukovacích půllitrů Gambrinusu a bez log mobilních operátorů na pódiu, že k nim chová opravdu velikou úctu a že doufá, že tento svůj boj s Goliášem tržní ekonomiky povedou co nejdéle.

17. Už mu bylo skoro třicet… (2)

V říjnu roku 2007 oslavil Původní Bureš své 20. narozeniny. Hugo při té příležitosti dostal ďábelský nápad, že osloví několik Původními Bureši oblíbených kapel a každou přiměje k natočení vlastního coveru jedné Bureší skladby. O pronájmu skutečného studia nemohla být (z finančních důvodů) řeč, a tak bylo rozhodnuto, že se celé nahrávání odehraje během dvou koncertů U Rafa 26. a 27. října. Příjemné na tom bylo, že všechny oslovené kapely (Mužy, Neúspěšný atlet, Hakka Muggies, Malá bílá vrána, Tajné slunce, Ruce naší Dory a Nohaband) okamžitě souhlasily a skutečně se tohoto nelehkého úkolu zhostily (s jakým úspěchem, to může laskavý čtenář posoudit díky CD Atribut album, které z toho vzniklo).

Později Hugo zjišťoval, kolik času jednotlivé kapely věnovaly na nazkoušení té které skladby a ukázalo se, že k tomu všichni přistoupili jako opravdoví pankáči. Nejčastější odpovědí na Hugův dotaz totiž bylo: „My jsme na to nějak zapomněli, takže jsme to dělali den před tím koncertem. Nebyl čas něco vymejšlet, takže jsme si řekli, že to prostě přehrajeme, jako kdyby ta písnička byla od nás.“

A tak to má být.

18. Cíl není vzdálenej, cílem je cesta…

Dny šly a jeden koncert stíhal druhý. Nejčastěji se hrálo v Praze a blízkém okolí, ale tu a tam se jelo někam dál. Veškeré tyto cesty na koncert a zpátky vypadaly zhruba následovně.

Trio Fumas, Brut a Hugo se sejde u zkušebny a dozví se, že Markéta dnes nepřijde. Pak chvíli hledají klíče. Pak naloží aparát a zase chvíli hledají klíče. Po asi deseti minutách jízdy se vrátí a naloží ještě cédéčka, případně mikrofon. Pak, když se kola automobilu konečně odlepí od chodníku, řekne Fumas nebo Brut: „Tak jsem ti včera viděl na webu dobrý kombo…“

Několik následujících hodin (podle toho kam se jede) pak probíhá dialog mezi Brutem a Fumasem o kytarových aparátech, krabičkách, strunách, či o samotných kytarách. Hugo vzadu spí. Když přijedou na místo, kontaktují s malými obtížemi pořadatele a zjistí, co všechno zapomněli ve zkušebně naložit. Poté čekají několik hodin na začátek svého vystoupení a celou tu dobu mluví (tentokrát včetně Huga) pouze na dvě různá témata. Buď donekonečna rozebírají jak je blbé, že na akci, na které se právě nacházejí, čepují Gambrinus, případně donekonečna rozebírají jak je dobře, že na akci, na které se právě nacházejí, Gambrinus nečepují.

Pak chvíli hrají.

Po koncertě naloží aparáty a bicí do auta a jedou domů. Asi po minutě jízdy najednou Brut nebo Fumas řekne: „Čoveče, to kvákadlo s tím fejzrem znělo docela dobře, ne?“

V tu chvíli Hugo vzadu usne.

19. Muzika tam byla krásná, každej zpíval go, go, go…

Z dlouhé řady takto odehraných koncertů se na chvíli zastavme u toho, který se odehrál v sobotu 31. května 2008 v rámci výše zmíněného Poličského Rockoupání. Ten se totiž lišil hned v několika detailech, z nichž ten nikoliv nejméně podstatný byl ten, že tentokrát dorazila i Markéta, takže Bureš hrál (řečeno sportovní terminologií) v nejsilnější možné sestavě.

Čas pro psychedelickpunkfolkrock přišel v osm hodin večer na druhé scéně, v době, kdy se hlavní pódium chystalo pro Arakain. Těžko říct čím to bylo, ale prakticky od prvních tónů bylo jasné, že tenhle koncert se povede. Lidé pod pódiem byli pořádně nažhavení a Fumas jako správný frontman ještě přiléval olej do ohně vychvalováním jimramovského festivalu a poličského piva. Bylo docela sucho a po pár písničkách tančící dav pod pódiem zvířil jemný prach pokrývající zem a vytvořil sám sobě pravou kouřovou show. Lidé zpívali a tančili jako o život a dav pod pódiem neustále houstl. Tak dobře reagující publikum Hugo snad nikdy neviděl a tak dobře Původní Bureš možná ještě nehrál. Hodina utekla jako voda a po pár přídavcích bylo najednou po všem. Hugo ještě podepsal pár cédéček a rozdal nějaké paličky a celou tu dobu přemýšlel, jestli právě tohle nebyl nejlepší koncert Původního Bureše za celou dobu jeho účinkování v kapele. Nakonec dospěl k tomu, že patrně ano a myslí si to dodnes.

20. Nad hlavou jabka, pod nohama jabka, všude kolem jabka…

Na konci roku 2008 přišel Fumas s nápadem, že příští desku by mohl Původní Bureš nahrát naživo během koncertů u Rafa a Na Slamníku. Tohle se Hugovi líbilo, tyhle zběsilé nápady, které z Fumase dělají mnohem většího pankáče, než jsou mnozí Hugovy osmnáctiletí kamarádi, takže samozřejmě ihned souhlasil. To, že souhlasil i Brut je zde snad zbytečné dodávat, protože Brut je pro každou špatnost.

Za zvukaře, který se měl s tímto úkolem popasovat, byl vybrán Vojta Noha, jenž se výborně osvědčil při nahrávání výše zmíněného Atribut alba. Nové písničky se (zhruba) nazkoušely a přišel čas prvního nahrávání, které proběhlo 13. 3. 2009 u Rafa. Bohužel, asi dva dny předtím onemocněl Hugo jakýmsi zákeřným virem, takže k Rafovi se dostavil nadopován všelijakými brufeny a paraley. Trochu se mu točila hlava, měl problémy s orientací v prostoru a tu a tam se mu chtělo zvracet. Nahrávka podle toho také vypadala. Podivná psychedelická změť bez hlavy a paty. V kapele zavládla mírná nervozita a nakonec zazněl povel, který byl na zkouškách Původního Bureše ke slyšení již mnohokrát před tím i po té a který se vždy znova a znova osvědčuje. Ten povel zní: „Všechno zjednodušit!“

Další nahrávání, 16. 4. 2009 Na Slamníku již vypadalo docela jinak. Vyčištěné písničky náhle prokoukly a získaly vlastní tvář. Lidé po celý koncert trpělivě poslouchali, i když se nějaká písnička hrála třeba třikrát a začalo se dokonce ukazovat, že tato nová deska bude mít minimálně jeden velký hit. Cestou ze Slamníku se mnozí návštěvníci mírně pohupovali v kolenou a do kroku si stále dokola pobrukovali ústřední poselství večera a vlastně celého chystaného CD: „Nad hlavou jabka, pod nohama jabka, všude kolem jabka…“

21. Přikryl se rubášem, ustlal si v truhle…

Zbývalo dohrát housle a další nástroje (Hugovi se dokonce k jeho velké radosti podařilo hned dvakrát uplatnit banjo, na které se začal asi rok před nahráváním učit) a natočit nějaké klipy. Natáčení klipů se vůbec stalo oblíbenou kratochvílí Původního Bureše. Již na minulou desku vznikl výpravný klip k Cestě z krimu (ve kterém herecky exceluje Aleš Klatovský) a divadelní hříčka k Osamocenému stromu. Tentokrát byly k obrazovému ztvárnění vybrány skladby Minerva a Dost velkej frajer. Klip k té první se natáčel v polorozpadlé dělnické kolonii Buďánka a byl tak trochu zamýšlen jako obrazový záznam této kulturní památky v péči MČ Praha 5, neboť ta se patrně již brzy definitivně promění v prach.

Dost velkej frajer se natáčel hned na několika místech (neboli, řečí filmařů, lokacích). Kapela v něm hraje na opuštěném židovském hřbitově v Třebotově, scény v hospodě se nahrávali v hostinci Domažlická jizba v Praze na Strossmayeráku (i když se chvíli uvažovalo i o skutečné hospodě U Dandů) a další hřbitov, kde se točily „příběhové“ scény (a který rozhodně stojí za návštěvu) se nachází v Kozojedech. To je moc hezký hřbitov kam Huga dovlekli Eva Hamozová s Vaškem Pospíchalem, kteří měli tento klip tak říkajíc ve své režii. Ukázalo se, že na zmiňovaném hřbitově je nejenom krásná zvonice, ale ještě hezčí márnice porostlá břečťanem, která ve svých dvou místnostech skrývala jednak roztomilé nápisy na zdech, jež zde patrně zanechali místní teenageři plnící si zde bobříka odvahy, ale především opravdové máry s otevřenou rakví. Rázem bylo rozhodnuto, že stěžejní scény klipu budou natočeny právě zde. Hugo podlehl klasickému sebeklamu všech herců a režisérů na celém světě, tedy že není nic důležitějšího, než právě natáčený film, takže si několikrát poslušně v oné rakvi ustlal. A jaký to byl pocit, milé děti? Inu, těžko sdělitelný.

Když byly klipy natočeny a samotná deska donahrána a definitivně smíchána, zbývalo jediné – pokřtít ji. Stalo se tak na koncertě v břevnovském klubu Kaštan 3. června 2009 a role kmotra se zhostil Jakub Noha.

22. Kdesi v horách blízko nebe…

V pátek 14. května 2010 hrál Původní Bureš v Balbínově poetické hospůdce v Praze na Vinohradech. Koncert probíhal standardně „balbínkovsky“, což znamená příjemně, mile, bez nějakých zvratů a stresů, až do chvíle, kdy mezi dvěma písničkami přišel na pódium jakýsi dlouhovlasý pán, kterého nikdo z kapely neznal a chopil se mikrofonu.

„Dobrý večer,“ začal svůj proslov. „Já jsem tady dneska úplně náhodou, šel jsem původně jenom na pivo, no vlastně jich bylo víc, pak ještě ty panáky… Ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem říct něco jinýho. Co jsem to vlastně chtěl? Jo! Chtěl jsem říct, že tahle kapela, co tu dneska hraje, je naprosto skvělá a já jí tímto zvu na letošní ročník festivalu v Trutnově.“

Ukázalo se, že tento pán je slovutný Martin Věchet, zakladatel a hlavní organizátor Trutnovského open air. Po tomto jeho vstupu se koncert vrátil do původních kolejí (po kterých jede vlak, jede si asi jenom tak…) a nic zvláštního se již nestalo. Později, cestou do zkušebny, se Fumas s Hugem shodli, že Věchetova poklona byla sice milá, ale netřeba jí dávat přílišnou váhu a že jsou oba zvědavi, zde se jim ještě někdy ozve s nějakou konkrétní nabídkou. Pochopitelně se tak nestalo a oni o něm další dva měsíce neslyšeli.

Někdy na konci července jel Hugo kamsi metrem a náhle ho zaujal plakát na Trutnovský festival, na kterém byl Původní Bureš uveden mezi účinkujícími. Ještě ten den zabrousil na webové stránky festivalu a tam dokonce nalezl Bureše v sekci „potvrzené kapely“. To bylo překvapení!

Následovalo několik mailů mezi Fumasem a krkonošským městem draka. Maily od Věcheta se jen hemžily slovními obraty jako „podhorské ležení“, „kalumet míru“, „oslí kůže“, či „ohnivá voda“, takže členové Původního Bureše museli tyto jeho kouřové zprávy vždy nejprve pracně dešifrovat, než se jim podařilo zjistit, zda je v nich alespoň nějaká zmínka o proplacení cesťáku. Většinou nebyla.

Nakonec se to však podařilo domluvit alespoň tak, že si Původní Bureš nemusel nic doplácet, členové kapely zrušili aktivity, které měli na daný termín dávno domluvené a na Trutnově si skutečně zahráli. Stalo se tak v pátek 20. srpna večer v pivním stanu a bylo to skoro tak dobré jako onehdy v Poličce. Hugo se pak ještě chvíli potácel po areálu, poslechl si Motorcycle Emptiness od Manic Street Preachers a šel spát.

To je asi tak vše k akci zvané Původní Bureš na Trutnov Open Air 2010.

23. V tom větru všechny melodie znějí a bystřejí tvůj sluch…

V roce 2011 začal Původní Bureš organizovat tz. „Kabarety Původního Bureše“, což jsou pravidelné koncerty v hostinci Na Slamníku, doplněné vždy o jednoho hudebního (g)hosta a jedno nehudební překvapení. Například takoví žongléři z lednového kabaretu měli možná větší úspěch než obě kapely dohromady, ale tohle nikomu nevadilo. Hlavní bylo, že večer to byl opravdu podařený, stejně jako všechny následující.

V tomto roce se také Původní Bureš pustil do nahrávání nové desky. Písničky byly připravené, zbývalo jenom zvolit způsob nahrávání. Tentokrát zašli Bureši ve svém anarchistickém přístupu ještě dál, než minule. Fumas s Brutem zakoupili jakýsi nahrávací Přístroj (kterému Hugo vůbec nerozumí) a jednoho dne jej slavnostně rozbalili ve zkušebně.

„Nahrajeme si to sami na zkouškách.“

„Nikdo nám do toho nebude zbytečně kecat.“

Toto „pohodové“ nahrávání pak vypadalo zhruba následovně.

Sraz u zkušebny je v 18:00. Trio Fumas, Brut a Hugo se v 18:30 konečně schází. V 19:00 má Hugo postavené bicí. V 19:30 se zdá být Přístroj nastaven a začíná se hrát. V 19:35 se ukazuje, že Přístroj nastaven správně nebyl. V 19:45 se začíná hrát znova. Ve 20:00 se ukazuje, že Přístroj sice nahrává dobře, ale neukládá. Hugo jde pro lahváče a Fumas s Brutem vedou podnětnou diskuzi nad svým technickým zázrakem. Ve 20:10 se Hugo vrací s lahváčemi a Fumas s Brutem se přestávají prát. Ve 20:30 se zdá být Přístroj nastaven a začíná se hrát. A najednou to jde. Snad pod vlivem desetistupňového piva Braník, snad díky vidině brzkého konce zkoušky nahrají Bureši v rychlém sledu asi sedm písní a zdá se jim, že se jim to docela povedlo. Mají radost. Ve 21:15 však během balení vytrhává jeden z povedené trojice napájecí kabel Přístroje, takže veškerá nahraná hudba mizí v nenávratnu.

Ukázalo se zkrátka, že místo častého nahrávání po večerech bude lepší věnovat tomu jeden celý den. V neděli 29. 5. 2011, v devět hodin ráno se tedy naše trojice hrdinů schází v keramické dílně bratrské školy a po tradičních potížích se zapojením Přístroje začínají hrát. Hrají pak skoro nepřetržitě asi deset hodin (s malou pauzou na oběd) a Hugovi se to opravdu moc líbí. Toho dne si zabubnoval tak, jako snad ještě nikdy v životě.

Vrchol ve Fumasovsko-Brutovském pankáčském přístupu přichází asi v šest večer, kdy Fumas náhle říká: „Mám novou písničku. Je to á mol, cé, dé. A v refrému je navíc géčko.“

„Tak jí nahrajem?“ dí Brut.

„Počkejte, neměli bysme si jí předtím aspoň jednou zkusit?“ brzdí své kamarády věčně ustrašený Hugo.

„Proč? Když už je to všechno zapojený…“

A tak jí nahrají. Rovnou. Bez toho, že by tuto skladbu předtím kdokoliv kromě Fumase slyšel. Není vůbec vyloučené, že právě tato první verze se nakonec objeví i na desce.

Po výše zmíněných deseti hodinách, dvanácti Bráníkách, třech Zlatopramenech a čtyřech kafích má Původní Bureš konečně natočené nové CD.

Tedy, pokud Přístroj skutečně nahrával.

24. Zapiš to dřív než bude konec…

Někdy na konci roku 2010 jel Hugo na jakýsi koncert Původního Bureše a náhle si s hrůzou uvědomil, že se mu tam vůbec nechce a že by byl daleko raději doma a četl si nějakou knížku. Tou dobou docela dost hrála a zkoušela i jeho druhá kapela Neúspěšný atlet a on kromě toho založil ještě další „kapelu“ s názvem Hugo a já a najednou toho na něj bylo moc. Vlastně všechny Bureší koncerty, na které se mu nechtělo, nakonec dopadly výborně, ale když se ten jeho výše zmíněný pocit dostavoval stále častěji a když několik koncertů dokonce musel Původní Bureš kvůli Hugovi odříct, rozhodl se Hugo k radikálnímu kroku.

V sobotu 16. dubna 2011 hrál Původní Bureš na jedné (mimochodem velmi podařené) oslavě narozenin ve Ferdinandově u Hejnic. Oslava se konala v pěkném sále přiměřeně zašlého zájezdního hostince, všude se potloukalo spousty středněvěkých máníček a nálada času i místa byla fajn. Ještě před vystoupení se Hugo zvedl a šel koupit tři slivovice (Vida! Na začátku tohoto příběhu byl rum, teď je to slivovice.) S těmito kalíšky se pak vrátil ke stolu, kde Fumas s Brutem právě rozebírali, jak je dobře, že tu dnes nečepují Gambrinus.

„Copak?“ podivil se Fumas, když si všiml donesených slivovic. „Budeš se ženit?“

„Spíš rozvádět,“ odpověděl Hugo.

A to je, milé děti, konec tohoto příběhu. Téměř deset let uteklo jako voda, Hugo za tu dobu prožil mnoho příjemného, poznal spoustu pěkných míst a zajímavých lidí a jak tak usrkával svojí slivovici, uvědomil si, že by na to všechno nerad zapomněl a že by možná stálo za to alespoň některé z těch milých vzpomínek zapsat. Vždyť, kdo ví? Byl to příběh, nebo opiovej sen?