 |
Srovnám-li vaše nové album Poslední zhasne s předchozím Cesta z krimu, všimnu si na první poslech, že ubyla trubka. Byla tato změna vynucená odchodem Jany Modráčkové, vytížené v Trabandu, z vaší kapely?
Tak to určitě nebylo. Jana do kapely nastoupila jako bubenice, jenže pak se ukázalo, že má hodně aktivit a že bychom kvůli tomu nemohli odehrát všechny koncerty. A tak jsme se poohlédli po dalším bubeníkovi, a tak se k nám přidal Hugo. V té době jsme někdy vystupovali i se dvěma sadami bicích, ale to bylo náročné na přepravu i nazvučení a do každého klubu jsme se nevešli. Jana nakonec začala zcela přirozeně nosit na koncerty trubku a hrála s námi především v době, kdy Traband tolik nevystupoval a ona měla víc času. Když naopak začal Traband po pauze hrát hodně – v souvislosti s albem Přítel člověka –, chodila už Jana jen na některé koncerty, ale vlastně členkou Původní Bureše nikdy nepřestala být. Dodneška tu existuje možnost, že může přijít a zahrát si s námi.
Trubku na novém albu nahradil akordeon…
Akordeon se v sestavě neobjevil proto, že by nahrazoval trubku. Moje žena Dana, která je jinak členkou dámské kapely Mužy, působí v mém příležitostném projektu Fumas a skalní trollové na smetaně (ten název vymyslel náš syn Mikuláš, který s námi zpočátku hrál na perkuse). Je to takový akustický šraml, se kterým jsme hráli jak některé písničky od Bureše, tak i některé další, které jsem napsal původně pro tuto kapelu a které později do Bureše přešly. A s nimi tam přešla do sestavy i moje žena s akordeonem. Jinak akordeon není v naší kapele úplnou novinkou, už v 80. letech s námi na něj hrával známý pražský fotograf Iwan Zwyrzek Malý.
Děkuji za vyčerpávající vysvětlení. V každém případě souzvuk houslí a akordeonu zní velmi příjemně…
On se ale ten akordeon u nás s houslemi někdy jen střídá. Obě dámy najednou hrají jen někdy. To je dané tím, že Markéta má teď taky rodinu a kromě toho se odstěhovala do Brd a do Prahy to má trošku dál. Snažíme se netlačit na pilu, aby to pro členy kapely bylo příjemné a bez stresu. Jsme schopní hrát v různém nástrojovém obsazení: když je třeba, vystupujeme jen ve třech – kytara, basa, bicí plus moje foukačka. Nebo jsme naopak hráli s houslemi a akordeonem, ale bez bicích. Jednou jsme vystupovali v malé čajovně a tam hrál bubeník na banjo. A zase já jsem v létě hrál na jednom festivalu sám jen s elektrickou kytarou bez kapely.
Nové CD jste natáčeli naživo. Proč?
Já jsem chtěl od začátku dělat nahrávky naživo. Ovlivnily mě desky, které jsem slyšel: asi ve 14 letech to byla Barbara Ann s takovým tím mejdanovým zvukem, později věci od Davida Peela nebo od Johna Lennona. A Bob Dylan ty desky, které dělal s kapelou, také natáčel ve studiu naživo. Živé nahrávky mají podle mě lepší atmosféru, není to sterilní. My bychom určitě nebyli schopní nahrávat napřed bicí, pak basu, kytaru, zpěv… To mi připadá nepřirozené. Jde mi o zachycení okamžiku, atmosféry.
Už jednou jsme se spolu na stránkách tohoto časopisu bavili o tom, jestli se vaše hudba hodí na folkové festivaly. A já mám pocit, že nové CD je folkovější a tedy zpěvnější než vaše předchozí nahrávky. Byl to záměr?
Na folkové festivaly, stejně jako na ty rockové, se určitě hodíme. Ty dva styly jsme nikdy moc nerozlišovali. Naopak, když se to rozlišuje moc, ochuzují se tím posluchači. To je specialita naší republiky, že folkaři nemluví s bigbíťáky, countristi hrají ve stodole, jazzmani mají svoje kluby. My máme rádi otevřené záležitosti – třeba na festivalu v Jimramově se spolu baví folkaři i bigbíťáci, hrají tam bluesmani, slyšíte tam horňácké písničky, konají se tam výstavy, divadla. Máme radši, když se žánry neřeší… Ale že je naše nové CD folkovější, to nám říkalo víc lidí, takže na tom asi něco bude. Není to ovšem tak, že bychom si řekli: Teď budeme hrát folk, jindy zase reggae. Nemáme to takto promyšlené, spíš čekáme, co z toho vyleze. Jedinou výjimkou byla písnička Jabka, u které jsem si řekl, že napíšu něco podobného, co jsem dělal někdy v pětadvaceti, v prvním období Bureše. Jinak si ale myslím, že zpěvné jsou všechny naše desky. Většina písní se dá zahrát se španělkou, v hospodě, v čajovně. Ty aranže můžeš vnímat jako kabátek, který se na ně navleče, často podle okamžité nálady, podle velikosti sálu, podle aktuálního složení kapely. Na obalu desky je poděkování Ivanu Vyskočilovi, který mě, a o pár let později i mojí ženu, učil pracovat s věcmi, které jsou vlastně permanentně neukončené, otevřené… My jsme celé to album nahrávali během tří večerů a pokaždé to znělo jinak. Z těch tří nahrávek se pak vybíralo.
 |
Ano, jsou to všechno nové písničky, vznikaly něco přes dva roky. Malou písničku o strachu jsem napsal asi týden poté, co vyšla minulá deska. Dřív jsme občas zařadili některou starší – máme takové album, které vyšlo jen „samopalně“, jmenuje se Too Young to Kozí dech Too Old to Fly a z něj jsme na minulé desky občas některou písničku zařadili. Ale teď jsme už neměli potřebu, protože nových písniček bylo dost.
V poslední době se hodně diskutuje o budoucnosti CD jako nosiče zvuku. Mají cédéčka ještě smysl? Neodehrává se dnes to důležité na internetu.
Proti internetu nic nemám. Máme dost rozsáhlé stránky a chceme na ně dávat ke stažení nějaké kuriozity jako záznamy koncertů, ke kterým se tak dostanou i ti, kdo to na naše vystoupení mají daleko. Ale na druhou stranu klasické cédéčko nebo klasickou vinylovou desku mám rád jako artefakt. Jako výtvarník ocením hezký obal, který si někde vystavím nebo v kterém si listuji. Nebaví mě moc poslouchat muziku z počítače. Obrazovka svádí k tomu, aby člověk u hudby třeba brouzdal právě po internetu. Když si vezmu CD, na kterém je 150 empétrojek, a strčím je do přehrávače, hraje osm hodin v kuse. To je děsivé, bezbřehé. Je to taková informační exploze, že svou oblíbenou kapelu nakonec třeba začnete nenávidět. Podle mě měl formát klasické vinylové desky – 45 minut – něco do sebe. Bylo tam dané pořadí písniček, mělo to začátek, prostředek a konec. Byly tam hity vedle věcí sice zajímavých, ale ne na první poslech. Stahování hudby mi připomíná 50. léta, kdy se vydávaly singly a dělaly se písničky na první signální, aby hodně zaujaly. Lidi si teď stáhnou to, co zaujme na první poslech, a to náročnější zůstane viset na internetu a k posluchačům nedoputuje. Jsem tedy pro klasický formát, který má rozhodně něco do sebe.
Jak vznikají nové písničky Původního Bureš? Co tě inspiruje, v jakém prostředí rád skládáš?
Největší průšvih je, když mě něco napadne třeba v tramvaji. Hledám po kapsách tužku, začnu si něco broukat, lidi se dívají, co je to za blázna. Nejradši píšu na chalupě. Tam mám takový ateliér, v něm je klid a tam mě ty věci napadají. Myslím, že ty napadnuté věci jsou lepší než cíleně složené. Když člověk netlačí na pilu, stačí se zaposlouchat a vynoří se melodie nebo slova. A vy tomu můžete jen pomoci tím, že si začnete brnkat na kytaru. Nikdy jsem nepracoval s nějakými teoriemi o skladbě. Většinou si ale nahrávám první verze, protože mi to připadá dobré. My jsme teď třeba podle prvotních nahrávek nápadů aranžovali rytmiku u nové desky, aby to co nejvíc souznělo s prvním nápadem. A pokud jde o inspirace, mohou to být příběhy, knížky, filmy, což neznamená, že bych musel přímo převyprávět příběh. Mám rád v každém případě nadčasové věci, nemusím třeba takové ty politické komentáře.
Scházíte se s kapelou i mimo zkušebnu a koncertní pódia?
Jasně, to u nás bylo vždycky. Já bych asi nemohl hrát v kapele, kde bych si s lidmi neměl co říct. Vždycky po koncertě si dáme pivko, poklábosíme, s Brutem probereme kytary, s Hugem zase věci kolem literatury. Když někdo dělá večírek, pozve ostatní. Slavíme spolu Vánoce, dovolené, párkrát jsme byli společně na vodě. Jednou jsme se málem utopili, když jsme sjížděli Sázavu a najednou jsme zjistili, že je druhý povodňový stupeň. Občas spolu jedeme na výlet – ne pravidelně, ale čas od času ano.
Kde rádi koncertujete? Máte oblíbené kluby a festivaly?
Rádi hrajeme v malých klubech, po hospodách, kde je kontakt s divákem. V Praze v Balbínce nebo U Rafa, v klubu Kaštan, Na Slamníku. Chybí nám Malostranská beseda, kde jsme také často hrávali. Tam to bylo větší a lidi si tam mohli zaskákat. Máte taky docela rádi, když se při koncertě nekouří. Všichni jsme nekuřáci a v nezakouřeném prostředí se nám lépe hraje. Pokud jde o festivaly, určitě znovu zmíním Otevřeno v Jimramově, dále Prosecké Máje, Kopaninské Jaro, Tvrz v Popovicích… Spíš ty rodinné akce, kde se lidé mezi sebou znají.
Co plánujete do roku 2010?
V únoru máme koncert v Praze u Kaštanu, kde pokřtíme další „samopalné“ cédéčko. Publicista Petr Korál, náš kamarád, mi před časem poslal nahrávku z Dobešky z roku 1988 a já jsem pochopil, proč nás vždycky řadil do nové vlny. Na této nahrávce tu novou vlnu opravdu hrajeme, i když jsme nikdy předtím ani potom už zase až tak ne. Předtím to byl spíš takový šraml, potom jsme zněli prozměnu trošku jako Jefferson Airplane. Takže když jsem si to poslechl – jsou tam dokonce písničky, které nikdy nevyšly – řekl jsem si, že to pro kamarády vydáme. Jinak budeme příští rok určitě dělat nové písničky. Nedávno jsme jedn u bez zkoušení vystřihli bez zkoušení Na Slamníku. A já bych se rád věnoval také víc nějakým filmovým projektům kolem kapely, ale zatím nemáme žádnou slušnější kameru.
 |
Pokud máš na mysli klasický olej, tak to je spíš taková radost, které se věnuju ve volných chvílích. Ale to hlavní, co mě živí, jsou jižní ilustrace. Jedná se o pět až deset titulů ročně, podle zájmu nakladatelů. Teď jsem se několik měsíců věnoval kresleným sekvencím seriálu Biblická pátrání, který vysílala Česká televize. Jinak dělám ilustrace hlavně k dětským knížkám nebo k něčemu, co má vztah k humoru. Povedly se například – i z typografického hlediska – Malostranské povídky a dále například knížka Michala Šandy Merekvice. Pravidelně spolupracuji s plzeňským autorem Ivanem Vičarem, se kterým jsme dělali dvoje pohádky a také pověsti z Českého lesa. Bavilo mě ilustrování knížky Ivony Březinové Začarovaná třída. A pak třeba taky moje autorská věc Tadeáš a hradní tajemství, kde jsem si vyzkoušel i prózu.
Ano, právě na Tadeáše jsem se chtěl zeptat na závěr. Plánuješ nějakou další knížku?
Teď píšu druhý díl Tadeáše. Původně jsem si tu knížku napsal jen pro vlastní potěšení. Říkal jsem si, že zakázky, které dostávám, jsou bezvadné, ale měl jsem určitou představu, co chci ilustrovat, a tak jsem si napsal knihu a k ní pak udělal obrázky. Z Albatrosu se mi ozvali, že je to hezká první kapitola, ale ať napíšu ještě další čtyři. Já jsem si nikdy nepřipadal jako literát – psal jsem jen písničkové texty, ale to je něco jiného. Nicméně během půlroku jsem napsal další čtyři kapitoly. Knížka tedy vyšla a já teď pracuju na druhém dílu. Říkal jsem si, že je škoda Tadeáše úplně opustit. Další knížka se bude jmenovat Tadeáš v Bretani.
Milan
Tesař
