Fumas

Kolowrat - Pobiť sa / Utiecť (půlka prosince, Hugo)
Ahoj. Fumas říkal, že když někdy uslyším nebo uvidím něco zajímavého, tak že sem o tom můžu klidně napsat. Takže píšu.
Kapela Kolowrat právě vydala po dlouhých čtyřech letech svoje třetí CD a nutno říct, že čekání se vyplatilo. Jmenuje se Pobiť sa / Utiecť a vydalo jej Slnko records. V mezidobí od minulé desky (Slnko je vo veži) kapela definitvně odložila akordeon a vyměnila baskytaristu, ale tyto personální kolotoče evidentně zbytku kapely nijak nebránily v tom, aby připravil opravdu silný materiál.
Kolowrat model 2013 zní přesně tak, jak by měla kytarová kapela znít šedesát let poté, co pan Gibson přišel se svým Les Paulem. Kytary Petera Lorka a Róberta Rímského ozlomkrk zvoní, hladí, škrtí a drásají, nad tím se vznáší naléhavý zpěv Rastislava Rusnáka a celé to pevně drží na vynalézavých, avšak nikoliv samoúčelných rytmech, precizně zahraných Zuzanou Ďurčekovou Rusnákovou.Největší síla alba (a hlavní důvod, proč tento elaborát píši) je ovšem v textech. Přestože to tak možná původně nebylo zamýšleno, jde vlastně o jakési koncepční album, popisující dilema současného městského člověka, který má tak trochu pocit, že jej „…niečo bezchybne smeruje do cieľa, ako guličku v hlavolame.“Výhradní autor textů Rusnák se ukazuje být skvělým pozorovatelem. Aniž by vynášel jakékoliv soudy, naprosto přesně komentuje vyprázdněné rozhovory kolegů v práci (chcela by byť ako Lily / z vedľajšej kóje / jej stačí minúta / a všetko ti povie / že solí len jemne / a pije dve kávy denne / a že na ňu chlapi skúšajú finty / a nudia ju k smrti / príbehmi bez pointy / že nestíha nič  / a má toho veľa / že šéf na nej cvičil / zas ďalší Hitlerov prejav), obsedatní sledování TV seriálů (večer sa tešíš / na hrdinov zo sitcomov / svetlo ich izieb / ktoré ti suplujú domov / ten pocit mieru ťa unáša / ani nevieš kam / iba sa dívaš / až kým ti nepadnú viečka), nebo jen obyčejnou ranní cestu do práce (dívam sa do áut, čo uviazli v kolónach / chlapík sa háda so ženou, tá ale zostala doma / pani len nervózne fixuje svetlá / jej syn číta nápisy vybledlých reklám / a niektorí z nich mi vystupujú z plátna / ako tie tváre z obrazu od Rembrandta).Zásadní téma alba je tedy obsaženo už v jeho názvu. Jde o to „pobiť sa“ se svým životem anebo z něj „utiecť“ třeba právě před tu (na albu hned několikrát zmiňovanou) televizní obrazovku. Aniž by to bylo někde výslovně řečeno, je jasné, které možnosti dává Rusnák přednost (je ťažké uveriť, že sa ti život zdá taký horký / málo sa snažíš / zvyšok sú výhovorky / hneď aj ďalšia padá do tmy / fňukať ako všetci  / že nám niekto život skurvil / a čo ak len stačilo ísť rovno / a my sme uhli / na úzku cestu medzi plotmi).Marně vzpomínám, kdy jsme v českém rocku měli takového přesného glosátora. Snad na začátku devadesátých let Petr Fiala, ale od té doby mě vážně nikdo nenapadá (Fumas jistě promine). Tato deska zkrátka stojí za pozornost!
Fumas v půli
Petr Hugo Šlik - Stroj na výrobu štěstí (aneb jak jsem hrál s Původním Burešem)
1. Rozšlapal jsem telefon…

2.  Na svatbu sestry přišli harfu dát…

Hugův poslední modrý slon bilanční
Jméno: Petr Hugo Šlik
Období působení v Původním Burešovi: červen 2002 – prosinec 2011
Hrál na: bicí a trošku taky na banjo
Počet odehraných koncertů s Původním Burešem: 343
Počet odehraných zkoušek s Původním Burešem: 34,3?
Počet najetých km: 20 000 (přibližně)
Počet navštívených benzínových pump po půlnoci: 150
Počet zakoupených tatranek na benzínce po půlnoci: 150
Počet zakoupených kafí z automatu na benzínce po půlnoci: 149 (tenkrát ten v Humpolci byl rozbitý)
Písnička, která se mu hrála nejlépe: Vypil jsem moře piva
Písnička, kterou se nikdy nenaučil hrát: Aleluja
Nejlepší odehraný koncert: 31. 5. 2008 na Rockoupání v Poličce
Nejhorší odehraný koncert: 14. 12. 2002 v Písku, v divadle Pod čarou
Nejbizardnější koncert: 22. 9. 2011 na Střeleckém ostrově pro organizaci Naděje
Co nejčastěji slyšel od Fumase: „Tak jsem včera na Aukru viděl zajímavou kytaru.“
Co nejčastěji slyšel od Bruta: „Ryba je v podstatě rostlina.“
Co nejčastěji slyšel od Markéty: „Pokusim se přijít.“
Co mu účinkování v Původním Burešovi dalo: ostruhy
Co mu účinkování v Původním Burešovi vzalo: pel nevinnosti

Fumasův novoroční modrej slon
Za prosinec toho bylo tolik, že ani nevím, o čem dřív psát. Pokud to ještě nevíte, tak se nám např. vyměnili bubeníci...
Jo, a den před Silvestrem jsem viděl snímek Písničkář s Karlem Hašlerem. Takový prehistorický, český film noir. A  Hašler měl teda fakt zajímavou kytaru. Říká se jí vídeňka. Včera jsem jednu viděl na Aukru...
Vzhůru...
(24. 12. 2011)
Máme doma takové to dřevěné patro na spaní. Nahoře u stropu. V zimě je tam vedro. Topí se a horký vzduch vzlíná. V létě je tam vedro. Okna směřují na jih a byt se mění ve skleník. Těma oknama je vidět na staveniště. Byla tam kdysi nějaká továrnička, pak prádelna. V sousedství se usídlila Armáda spásy. Od září to předělávají. Asi nějaká další prodejna aut. Vedle Armády spásy bych si představoval něco dekadentního. Třeba Mercedesy. Nebo tanky. Armáda s pásy.
Ráno co ráno se budím a pozoruji rozvláčné pohyby ukrajinských dělníků. Někteří sousedé na ně hledí spatra. Já z patra. Pokládají na střechu novou krytinu. Odstranili starou, na dvorek shodili hromadu sutě a vypreparovali shnilé trámy ze zhruba sto let starého krovu. Pokrok se nedá zastavit. Přitesali nové trámy, nasypali novou, patrně kvalitnější, suť, natloukli na to prkna a položili holandský šindel.
Mezi muži na střeše mě od začátku zaujal jeden, který se choval trochu jinak než jeho druzi. Drobný člověk, na kterém byla vidět snaha a dobrá vůle. Přesto mu skoro všechno, do čeho se hodlal pustit, vyfoukli ostatní. Na počátku byla  v jeho tváři vždy váhavost hraničící s nesmělostí. Pak si zřejmě dodal odvahy. Vydal se po střeše k vyčuhující traverze, aby jí vzápětí nějaký rychlejší Vova či Ivan rázným úderem uvolnil a shodil dolů do dvora. Přes ulici to není daleko, a tak jsem měl možnost pozorovat výraz mužíkova obličeje. Výraz neměnný, tvář kontemplujícího mnicha uprostřed půlnoční pobožnosti. Jen když stál v blízkosti některého kolegy, který se zabýval obzvlášť náročným úkonem, byla v jeho výrazu vidět stejná fyzická námaha jako v obličeji jeho druha.
Mírný melancholický pohled jeho očí mě každé ráno přesvědčoval, že na světě ještě není tak zle, že všechny ty hrůzy, kvůli  kterým již několik let nesleduji televizní noviny, jsou jen přeludem, že skuteční jsou pouze takoví lidé jako meditující dělník a všechno ostatní je jen nějaká nedůležitá slepá ulička lidstva...
Takhle to vypadá, že jsem začal cvokařit, skutečnost však byla ale taková, že jsem si během každodenních povinností na toho chlapíka ani nevzpomněl. Jen ráno, po probuzení, se mi na dvě, tři minuty, při pohledu z okna, zjevilo něco úplně jiného, než kdybych si u snídaně třeba četl noviny.
Přišel podzim. Včera jsem se ubíral od tramwaye domů. Zabočím za roh a proti mě kráčí starý známý - meditující dělník. Přišlo mi to trochu nepatřičné. Asi jako když zblízka uvidíte osobu známou z televize. Muž mne minul. Otočil jsem se a viděl mírně shrbená záda člověka, který jistě nebyl starší než já. Ten náhle rozpažil ruce, zkusmo zamával,  popoběhl a pak se prázdnou ulicí vznesl nad střechy domů. Sledoval jsem drobnou postavičku, jak rozvážně mává pažemi, zmenšuje se, mění v nezřetelný bod a mizí kdesi nad Trojským vrchem.


Hugův modrý slon v Divozemí
22. října jsem šel do café V lese na společný koncert kapel Vobezdud a Cirkus Cermaque.
Café V lese je neobyčejně příjemný podnik ve Vršovicích, kde po vyklizení sklepa vznikl úžasný prostor, který přímo vybízí k organizování různých více či méně undergroundových koncertů. Ostatně, 8. prosince tam budeme hrát s Burešem, tak se můžete přijít mrknout.
Vobezdud přehráli věci z chystané desky a znělo to velmi slibně. O něco komplikovanější, než starší skladby, ovšem o nic míň energické a zábavné. Neslyšel jsem je ovšem od začátku, takže netuším, nakolik bylo nezvyklé obsazení kapely (chybějící jedny housle a přebývající kontrabas a elektrická kytara) výjimečné či trvalé.
Cirkus Cermaque (neboli Fumasův oblíbenec Jakub Čermák s kapelou) křtili své nové CD s názvem Divozemí (kmotrou byla mlčenlivá Radůza) a pro mne to bylo víceméně první opravdové setkání s Jakubovou tvorbou (nesoustředěný poslech před dvěmi lety ve Zvířeticích nepočítám). Z koncertu jsem měl docela rozporuplné pocity. Znělo to velmi slibně, kapela hrála bez chyb, aranže byli vynalézavé a Jakubovo vystupování velmi příjemné, ovšem katastrofální zvuk to celé totálně zazdil. V podstatě jsem šel domů s pocitem, že to byl asi docela dobrý koncert, ale bohužel jako by se odehrával v jiné místnosti.
Poslech křtěného CD je ovšem docela jiná káva. Divozemí mě opravdu chytlo u srdce. Jakub Čermák je totiž opravdový básník, nebojící se křehkých obrazů (prohrabu nebe popelavý / snad najdu z měsíce aspoň žhavý / je daleko do Ostravy… …pod vlastní křídla schovává se / ptáče s nejkrásnějším hlasem), ale ani burcujících veršů komentujících naší současnost (Aby nám nezbyl z revoluce jenom strávní stát a exekuce / kde rovně stát je zase výkon / a nechtít lhát je exotikou / aby nám nezbyl ze sametu / výprodej outfitu v outletu / a dlouhý noci na netu / abychom neměli ke čtení jen letáčky z peny marketu / abychom nečetli v jazyku jen text a jeho logiku…). Aranže jeho písniček jsou velmi křehké a zdánlivě jednoduché, ovšem vklad zejména Kaiy Macha (klarinet a různé flétny…) a Julie Goetzové (viola, zpěv) několikanásobně překračuje to, co se obecně očekává od „doprovodné“ kapely. Jakub se nebojí šepotu, rapu, ani extatického řevu a každou z těchto poloh využívá přesně tam, kde je to potřeba.
Jediné, co bych albu vytkl, je neúnosná délka. Chápu, že kluci a holky měli ze všech těch písniček radost a žádné se nechtěli vzdát, ovšem sedmnáct skladeb a celkem přes hodinu muziky je k neuposlouchání a v druhé půlce desky už, ať chcete nebo nechcete, trochu ztrácíte soustředění.
Jinak ovšem tleskám. Bravo, Jakube!

Fumasův filmový říjen
Začátkem měsíce jsme celá rodina navštívili přehlídku filmů Aki Kaurismäkiho v pražském kině Aero. Viděli jsme: Hamlet podniká (bizarní přenenesení hamletovského příběhu do dvacátého století, hold filmu třicátých až padesátých let), Zločin a trest (Dostojevský ala Kaurismäki), Ariel (kdysi když jsem to viděl poprvé, tak jsem celou dobu přemýšlel, proč se to tak jmenuje, abych to zjistil až úplně na konci), Mraky odtáhly (klasika) a Le Havre (film s dobrým koncem, bez hollywoodských klišé... Normandie, Little Bob a mraky které opět odtáhly... běžte se podívat). K tomu všemu  naživo zahráli Marko Haavisto a Poutahaukat (Poutahaukat je mimochodem pták dřemlík tundrový) jejichž hudba i tváře (Muž bez minulosti) se čas od času objevují v Kaurismäkiho filmech. Krásnej koncert, milí lidé (náhodou jsme se s Markem a kytaristou Jaakko Rossim potkali druhý den na Karlově mostě).
Muzika konzervovaná. Po všech těch aerozážitcích jsem pochopitelně poslouchal Poutahaukat (Lamppu palaa,  Kunpa tietäisitkin, Täydellinen maailma...), ale taky album Jakuba Čermáka Přítel holubů (to je hodně, hodně dobrá věc, která ční vedle všech těch úletů, co se jich mezi písničkáři urodilo... a Jakub Čermák je básník a živel...) a nakonec jsem si ještě opatřil kompletní diskografii polozapomenuté americké kapely The Seeds. Sky Saxon a spol. Ranná psychedelie, album Future je jednou z nejpodivnějších věcí, co jsem za poslední dobu slyšel. Není to asi pro každého, ale doporučuju.
Předevčírem jsem viděl ještě jeden film, který mi v minulosti unikl. Nuda v Brně. Bylo to v autobuse cestou do Brna.  Skvělý film. Myslím, že chápu, proč se tak líbil panu Suchému (zkuste se podívat na jeho Nevěstu).
Jo, a taky se nám urodily jabka. Už to kvasí a bublá.


Zářící Fumas z kapely Naděje
Skoro celé září jsem četl knihu básníka Roberta Bly - Železný Jan. Knížku o chlapech a pro chlapy, která vychází ze stejnojmenné pohádky bratří Grimmů. Je to docela kláda, ale když už jsem podle té pohádky udělal písničku a předtím četl opus Richarda Rohra Cesta divokého muže, tak mě zajímalo jak se k tomu staví někdo další. Bly se zabývá mytologií v životě muže. Na pár řádcích těžko vysvětlovat, ale možno doporučit.
Sjeli jsme kus Berounky (akce BLB - Babí léto na Berounce, kterou skvěle zorganizoval bankéř  pan Jiří P. /takové máme kamarády :-) /), a mysleli si, že je to taková hezká tečka za tím létem, ale naštěstí nebyla, takže jsme si ještě dali výlet do Českého Ráje, prohlédli "celé Čechy" z vrcholu Mužský a popili výborné pivo Holba.
Mám moc rád film Aki Kaurismäkiho Muž bez minulosti. Na začátku září jsme v Lesním divadle v Řevnicích viděli jeho divadelní adaptaci v provedení Dejvického divadla. Moc povedené, bravo! Tuším, že za to panáčci dokonce dostali nějakou cenu.
No, a v tom filmu mě vždycky dostane scéna v níž hrají Marko Haavisto & Poutahaukat aka kapela Armády spásy bezdomovcům v helsinském přístavu.  Když nás v září pozvala organizace Naděje abychom zahráli na jejich dvacetiletí na pražském Střeleckém ostrově, tak mi zprvu ani nedošlo, že se vlastně ocitáme v  trochu podobné situaci. Nechci tady nějak dojímat, jen mě překvapilo jak se tam ty písničky hodily a jak na to ty pánové a dámy reagovali a jak se nám dobře hrálo. A to je asi můj největší hudební zážitek ze září.
A říjnová třešinka na dortu? Zítra jdeme do kina Aero, kde hrají Marko Haavisto & Poutahaukat naživo!!


Prvoligové září (Hugo)
Takže co bylo? Bylo něco? Něco jo.
8. září jako vždy skvělé a dech beroucí Živé kvety ve Vagónu.
9. září v Brně ve sklepní scéně Husy na provázku fantastické představení Cesta bojovníka.
10. září výprava do nedokončené tramvajové štoly pod Špilberkem (viz. přiložené foto).
14. září příjemný koncert Bureše a atletů v Balbínce.
22. září bizardní (ale milý) koncert Bureše na Střeleckém ostrově pro Naději.
23. -25. září moc hezký výlet do Písku a okolí
30. září Hlavec U Rafa se skvělou Činnou a Nohabandem a ovšemžeiBurešem.
1. října skvělý fotbal na stadionu Viktorie Žižkov, slavné vítězství Bohemky a posun na druhé místo prvoligové tabulky.
Soundtrack tomu všemu dělalo poslední CD Jana Spáleného a ASPM Zpráva odeslána. Ta deska je tak dobrá, jak je smutná. A to znamená hodně.
Ze všech knížek, co jsem četl, si teď vzpomenu jen na dvě. Zajímavý Gottland od Mariusze Szczygieła. Taková všeschrnující kniha, která by klidně mohla posloužit jako učebnice dějepisu dejme tomu pro střední školy. No a pak Vraždy na Baker Street. Antologie povídek o Sherlocku Holmesovi a Dr. Wattsnovi od jiných autorů, než od pana Doyla. Něco bylo docela dobré. Něco moc ne.
Film si vybavím jen jeden, ale zato opravdu skvělý – Největší z Čechů. Doslova k popukání.
Nezbývá než doufat, že se to celé brzy posune z druhého místa na první.
Fumasovo létění
Co jsme dělali v létě? Třeba tohle:
Hugův prázdninový slon
Tak, a prázdniny jsou v ... - pryč. Musím říct, že jsem opravdu rád, že již nechodím do žádné školy. Vždycky od prvního srpna jsem propadal silné trudomyslnosti, která se mě většinou držela až do konce června. No nic, to sem možná tak úplně nepatří.
Zkusím si nejprve vzpomenout, kde jsem o prázdninách byl. Tak nejprve skvělý čundr po Malých Karpatech a následně návštěva Hlavného námestí v Bratislavě (Pamätáš na koncerty na Hlavnom námestí?). Obojí skvělé. Pak již po několikáté tajemný (tajemná?) Vlhošť, uklidňující Český les, pracovně Česko-Bavorské pohraničí a nakonec Jimramov, ke kterému se ještě dostaneme.
Během toho všeho jsem četl nějaké detektivky (McBain, Velinský) a pak Vnitřní strana větru od Milorada Paviče. To je knížka, na kterou jsem se hodně těšil, bohužel však musím říct, že jsem jí patrně nepochopil. Nějak jsme se zkrátka minuli. Ale nevadí, zkusím ještě Chazarský slovník. Náladu mi nakonec zpravilo Café Szafé od Lukasze Debskieho. To je velmi zábavná knížka, plná opravdu vtipných historek z jedné krakowské kavárny. Zrovna dnes jsem pak dočetl Boletus Arcanus od Miloše Urbana. Od této knížky jsem toho naopak moc nečekal, ale nakonec jsem se opravdu skvěle pobavil! Pravý post moderní horor o houbách a houbařích. Tleskám.
Ze samého zoufalství, že se ke mně nedostávají žádné dobré nové desky, jsem zalovil v archivu a vytáhl odtamtud Diffrent class od kapely Pulp z roku 1995. Ukázalo se, že tahle deska funguje jako spolehlivý stroj času. Během jejího poslechu jsem zase chodil na střední školu, chystal jsem se na (tehdy ještě nestátní) maturitu a chodil na koncerty Původního Bureše. S těmi novými dobrými deskami to nakonec zachránil až Vladimír Merta se svou Ponornou řekou. Fumas už tady o ní myslím psal, takže je asi zbytečné cokoliv dodávat. Ostatně, hraje mi to tu i teď, když píši tyto řádky.
Koncerty? Pár jich bylo, ale ne moc. 25. 7. Nohaband v Balbínce, 3. 9. Olin Nejezchleba, Petr Skoumal a Petr Linhart na festivalu Rozkřik u nás v Roztokách a pár střípků z festivalu v Jimramově, kde jsem měl tu čest si společně s Antonií, resp. Fumasem taky zahudlat.
Bureších letních koncertů nebylo mnoho, ale potěšili. Festival v Branné byl na skvělém místě pořádán skvělými lidmi a na tancovačce v Chřešťovicích to bylo divoké jako každý rok. Tentokrát navíc ještě s bonusem skvělého Houmles Biografu.
Na samotný závěr si tak trochu přihřeji vlastní polívčičku. 22.8. byla v Balbínce pokřtěna moje nová kniha s názvem Strach pod Karpaty. Další křest proběhne patrně ještě na říjnovém Kabaretu, ale vy si tento skvost české detektivní literatury můžete kupovat již nyní. Stačí napsat třeba sem na tento web. Díky a ahoj.


Hugův modrý slon červený (teda červnový)
Červen utekl jako voda a je nejvyšší čas rychle zase naťukat nějakého slona. Tentokrát to bude o něco kratší než minule.
Petr Linhart a 29 Saiten 9. 6. v Kaštanu byl ještě lepší, než jsem čekal (a čekal jsem opravdu hodně). Pro mě osobně jeden z nejlepších letošních koncertů. Škoda jen, že nepřišlo moc lidí. Předpokládám ovšem, že po reklamě, kterou zde panu Linhartovi dělám, bude mít všechny následující koncerty vyprodané.
25. 6. hráli u nás v Roztokách v rámci festivalu Rozkřik! Živé kvety a bylo to parádní jako vždy. Energie a radost ze hry, kterou květáci rozdávají, je prostě obdivuhodná. Škoda jen, že nepřišlo moc lidí…
Na doporučení kohosi z Živých kvetů (Bálika?) jsem si přečetl skvělou knihu od Rudolfa Slobody - Rubato. Strhující příběh orámovaný takovými filosofickými úvahami, že jsem si chvílemi připadal jako v pračce. Určitě si od něj přečtu ještě něco, ale raději bych něco v originále. Uvidíme.
Teď ještě dočítám od Jaroslava Durycha Boží duhu, kterou jsem nalezl na poličce vršovické kavárny V lese. Skvělá kniha, skvělý podnik. Nesmím zapomenout jí tam dojít vrátit.
10. 6. jsem se ochomýtal v Brně a kromě toho, že jsem si znovu uvědomil, jak moc se mi tohle město líbí, dostalo se mi tam dvou znamenitých kulturních zážitků. Tím prvním byl festival improvizace v HaDivadle. Celé to trvalo asi sedm hodin, já jsem viděl sice jen necelé čtyři, ale málem jsem se počůral smíchy. Zvlášť na výstupy herců z Komediomatu asi už do smrti nezapomenu.
Tím druhým zážitkem pak byla návštěva vegetariánské restaurace Vegalité. Proč není něco takového v Praze? Takhle nějak bych si to představoval. Konečně místo, kde jsem si mohl vybrat z asi padesáti jídel, dát si dobré pivo a nekoukal tam na mě ze všech stran Buddha ve sto osmi vyobrazeních. Amen.

Fumas jednou nohou v prázdnu,
čili na prázdninách. Prázdniny. To je zřejmě od slova prázdno. Mám pocit, že už teď vypadají ty příští dva měsíce docela zaplněný... Tak snad jednou nohou v plnu? plynu? na plynu? Jejda, nechci se nikam řítit. Pomaličku, polehoučku...
Posledně jsem to trochu odbyl, takže teď...
Začnu klasicky, tradičně: Přečetl jsem nějakou zajímavou knihu?
Vašek Koubek - Trpké povídky. Skvělé!  Tři knihy Roalda Dahla - Podivuhodný příběh Henryho Sugara a jiné povídky, Velký samočinný větostroj a další povídky a Kluk. Kluk je trochu jiný, než předchozí dvě. Popisuje Dahlovo dětství. Nicméně všechny tři stojí za přečtení. Bratři Strugatští - Stará spojení. Dosud nevydané věci, některé psané v době, kdy bylo autorům kolem dvaceti. Knížka je navíc vytištěna bilingvně, takže jsem si procvičil bukvy :-) . Zbyněk Benýšek - Světlo, paprsek, třpyt. Písňové texty dnes už téměř neznámého písničkáře z generace Šafránu, doplněné jeho vůbec prvním CD. Moc pěkné, stále si to užívám. K narozeninám jsem mimo jiné dostal knížku Libeň - zmizelý svět. Krásné. Produkty současných architektů i jejich socpředchůdců by mě teda fakt nechyběly kdyby nebyly. A poslední ,co jsem si ještě vybavil, je další díl comiksu Tove Janssonové - Muminek. Pro celou naši rodinu srdeční záležitost. Navíc jsme od slečny prodavačky dostali ty placky!
Koncerty. Za poslední dobu je pro mě asi stále největší zážitek narozeninová oslava Vládi Merty v Akropoli (sice to bylo už v květnu, ale nepsal jsem o tom). Kdo tam nebyl, může litovat. Verze písničky Gerda, ve které s oslavencem spoluúčinkovali Olin, Justin Lavash a dcera Sára, patří k tomu nejpsychedeličtějšímu, co jsem z našich pódií slyšel.
Ale nemusím zabíhat ani tak daleko. Včera jsem hráli s Nohabandem a Bubákovým Strašidelným elektrik bandem a pánové opět předvedli skvostné věci. Nohovci hráli bez bicích (Vojta na basu), čehož jsem si všiml až při druhé písničce a vůbec to nevadilo, a Bubákova parta zní jako jeden muž s mnoha rukama a jednou skvělou duší.
Z nových CDček máme kromě Benýška ještě Mertovu Ponornou řeku a Třešňákova Němého sufléra. Obé úžasné. Doporučuju. Taky ke mně doputovalo album mladého písničkáře Jakuba Čermáka - Přítel holubů. Čermáka jsem prvně slyšel už asi před rokem a pro mě osobně je to pořád největší objev za poslední dobu.
V divadle jsme byli, co si vybavuju, na Hamletovi v Dejvickém a na Našich furiantech v Dlouhé. Obě představení jsou pozitivním způsobem dryáčnická. Asi tak by se to dalo říct... Jo, a taky na Mefistovi podle Klase Manna v divadle Na Palmovce. Musím si přečíst tu knížku.
Výstavu jsme navštívili v Muzeu hlavního města Prahy. Výstavu o Karlínu. To je takové pokračování, či bonus k té Libni (předchozí výstava, a knížka vyšla u příležitosti). A kdo z vás tuší, že Karlín se původně jmenoval Špitálsko a že Invalidovna byla téměř státem ve státě?
Jo, a taky jsem si koupil další kolo. Do města. Starou Favoritku. Brut o naší rodině tvrdí, že jsme cyklistická velmoc. No... hlavně pomalu, polehoučku... 



Hugův částečně retrospektivní (a tudíž strašně dlouhý) Modrý s(a)lon
Nějak jsem teď modrého s(a)lona zanedbával, za což se vám, pravidelným čtenářům, omlouvám a pokusím se to teď všechno vynahradit.
Naposledy jsem tu psal o Hrdinovi počítačový hry od kapely Zrní. Tahle deska se mě držela docela dlouho. Přesně tak dlouho, než ke mně přijel autobus od Podbořan, přesněji řečeno Autobus do Podbořan, skvělá to deska kytaristy Majerovek Petra Linharta. Vida, jak se vyplatí dát na doporučení kamarádů (díky Ďuro!). Ze superlativů, kterými bych tuhle desku teď zahrnul, vyberu raději jen některé. Inspirativní, svobodomyslná, radostná, hřejivá. To by pro začátek mohlo stačit. Byl konec dubna, já jsem se procházel po hřebenech Bílých Karpat a večer na ubytovně jsem si pořád dokola pouštěl: „Měsíc se kolébá na krovkách / Měsíc je úsporná žárovka / Úsporná v poloze D / Dnes se to nepovede…“ Ve čtvrtek 29. 6. bude hrát Petr Linhart s kapelou, která mu tuhle úžasnou desku pomohla nahrát (29 Saiten) v Kaštanu, tak tam rozhodně nebudu chybět!
Z autobusu do Podbořan jsem pak plynule přestoupil na loď, kterou ze svého žižkovského přístavu vypravila kapela Byl pes. Hoši nahráli podařenou desku s názvem Tak si pluj a já vám garantuji, že tahle kocábka vás může odvézt hodně daleko. Pro někoho možná obyčejný šraml, pro mě názorná ukázka toho, jaký je rozdíl mezi tím, když se pomocí hudebních nástrojů jen vydávají zvuky a tím, když se na ně skutečně hraje…
Koukám, že v mém lodním vaku zbývá ještě jedno cédéčko. V čajové konvici od kapely Květy. Tady jsem trochu na rozpacích. Recenze, které jsem na tuhle desku četl, se předhánějí v superlativech, mým kamarádům se taky líbí, ale já si nemůžu pomoct, oproti fenomenálnímu Myjau mi tahle deska přijde jednoznačně jako krok zpátky. Nebo spíš stranou. Jasně, pořád jsou to Květy, jedna z nejoriginálnějších kapel, které tu v současnosti máme a já jsem na ně proto asi přísnější, než bych byl na jinou kapelu, ale tady mi prostě něco nehraje. Jako kdyby jediným důvodem pro vznik některých písniček na tomto albu byla slovní hříčka použitá v textu, a to mi přijde trochu málo. Útěchou mi je, že tyhle písničky z divadla (které je mimochodem skvělé!) vlastně nejsou tak úplně „normální“ deskou a že to hoši z Květů možná schválně tak mysleli. Jako krátkou zastávku, nadechnutí před další řadovkou, na kterou jistě nejenom já netrpělivě čekám a od které očekávám opravdu mnohé. Na závěr téhle mé okvětní filipiky ještě malá poznámka. Pouze na vinylu vydané Fagi EP se mi líbí mnohem víc! Najednou to jde. Hravé, hledající, zábavné. Zvukem i aranžemi se to jakoby vrací o deset let zpátky, ale je to skvělé a písnička Láska tajná je hit jako blázen.
Pojďme se mrknout na knížky.
Sarah Watersová – Zlodějka. O téhle knížce jsem se dočetl v časopise Host, kde to chválili tak, že jsem se pak po ní pídil půl roku po všech knihovnách. No, dobré to bylo. Jakási historická detektivka z (převážně) Londýna z roku 1862. První část je skvělá, druhá už míň a na konci třetí to udělá jen takové zklamané pfff, jako když vyfouknete balón. Ale jsem rád, že jsem si to přečetl.
Lucia Piussi – Láska je sliepka. Tohle je příliš čerstvé a vlastně na to ještě nemám utříděný názor. Přečetl jsem to jedním dechem, ale teď vlastně nevím proč. Co se mi tak líbilo na zápiscích jedné mladé ženy o tom, jak to má těžké s chlapama? Snad ta naprostá a bezvýhradná otevřenost? Nadšení, se kterým se hlavní autorka vrhá do stále nových držkopádů? Její vtipné a sarkastické postřehy? Anebo za to může prostě jen ta slovenština, kterou jsem si vychutnával jako nějaké hodně dobré, hodně sladké víno? Kto vie?
Jaroslav Velinský – Ota Fink. Vida, jak se vyplatí dát na doporučení kamarádů 2 (díky Martine!). Opravdu velmi dobrá série detektivek s detektivem Otou Finkem alias Pavlem Vodsloněm, který mi sice někdy strašně leze na nervy, ale nakonec mě vždycky, vždycky, vždycky dostane. Tohle se čte opravdu jedním dechem, takže nakonec zapomenete jíst, chodit do práce i psát modrého s(a)lona.
Koncerty?
10. 5. křtily Květy ve Futuru desku, o které tu již byla řeč. Pokud mám z té desky rozporuplné pocity, pak o koncertě to platí dvojnásob. Květům zkrátka sluší narvaný Kaštan a začátek koncertu ve 20:00 a ne poloprázdné Futurum a začátek v jedenáct v noci. Málem jsem usnul. Fakt. Ale stejně je miluju.
12. 5. proběhl 3. kabaret Původního Bureše a myslím, že byl zatím nejpodařenější. Lidi byli fajn, Malá bílá vrána taky a dušička byla spokojená.
8. 5. jsme hráli s Neúspěšným atletem ve Wroclawi na Festiwalu dobrego piwa a byl to pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek. Všichni poláci, se kterými jsme tam mluvili, měli o malých českých pivovarech stokrát lepší znalosti, než my. Ukázalo se, že do nich z Polska normálně pořádají zájezdy! Celý víkend jsme tam pili výborné pivo Car (12°, kvasnicové) z pivovaru z Bělče nad Orlicí o kterém jsem do té doby neměl ani páru. Jo, a koncert byl skvělý!
14. 5. proběhlo Kopaninské jaro a bylo to tam krásné jako vždy.
 Filmy taky nějaké proběhly. Krajina srdce, Ondine, Výměna, co si tak vybavím. Dobrá byla hlavně ta Výměna, tu doporučuju především všem milovníkům kolagenových rtů, protože tak baculatou pusu, jakou má v tomhle filmu Angelina Jolie, jsem snad ještě neviděl. Ale jinak je to dost depresivní psycho horor…

Květen (Fumas)
Tak nevím... Nějak mi tenhle měsíc došla fantazie a humr. A Jeňýk by stejně nechtěl žádný závažný kydy. Ahoj...


Fumas v bubnu (automatické pračky)
Všichni teď doma čteme knihy bratří Strugackých. Asi nějaká choroba. Já zrovna dočet' Les a Jak je těžké být bohem. A taky posloucháme finskou partu Marko Haavisto & Poutahaukat. Kdo viděl film Muž bez minulosti od Kaurismäkiho, tak to je ta kapela armády spásy. K tomu se z okna díváme na holešovickou Armádu s pásy, která je o něco méně idylická než ta od finského pana režiséra. Taky koukáme na různého Woodyho Allena. Teda, na jeho filmy. Viděli jsme pěkné loutkové divadlo z Plzně. Hráli Tři mušketýry a loutky pořád o něco mlátily hlavama. Divadelní spolek se jmenoval Alfa. Pěkné. Taky jsme viděli obrazy ze života Eskyma Welzla v Dejvickém divadle. Jmenovalo se to Wanted Welzl a byl to takový comix á la Dead Man na prknech co znamenají Severní točnu. Tyčnu, jak by řekl Pú. Pěkné.
Jo a dobrej harmonikář je taky Vítek Eliáš. Najděte si ho na Bandzone, jestli chcete. A to je milý maminku a tatínko asi tak všechno a jestli chcete, pošlete nám prachy. Říkala Sára. Koupili jsme všechny díly Rockyho a nezbývá na boxovací pytel.

Jam session s hrdinou počítačový hry

Posledních pár dní jsem strávil ve společnosti počítačovýho hrdiny.
Přijíždim vlakem na Hlavní nádraží, koukám z mostu na křížení všech těch kolejí a silnic, ve městě je ranní špička a do toho slyšim: „...plno krásných spokojených lidí / plno krásných umělohmotných lidí / plno silnic, co se kříží, plno svítících lží / plno důvodů, plno vysvětlení / přehlušit samotu, opít strach / bereme cokoli, hlavně ať to nebolí / další další den, tohle je počítačová hra / já chci ven…“
Na nádraží vystoupim a dav lidí kolem mě zpívá mohutný sbor: „..hrdina počítačový hry jde do světa / jak ho zrezlý ploty cestou míjej, světlo mihotá / čerstvej vítr a on vůbec poprvé k němu přičichá / a ať si de kolik pekel chce naráz, naděje je veliká…“
Tramvaj přijíždí za chvilku a já se z okna pozorně dívám, jestli toho nešťastnýho hrdinu třeba neuvidim. „...zahlíd ho jak tam stojí / u silnice nahej jako květ / tam za oknama, za tak strašně tenkou vrstvou skla…“ Protože někdy je to špatný, někdy se čas zastaví a každej zapochybuje, jak to teda je. Nejčastěji v noci. „...kdo sme, kam jdem, odkud přicházíme / je na vobraze Gogéna / a to se ptá hrdina / lidí, když poprvé spatří / nebe s hvězdama / jakej je konec? za co sou body? prej se to neví…“ Ale není to vždycky beznadějný, říkám si, když lezu do metra, každej si může vybrat sám, jaká bude jeho role. Nemusí to vždycky vyjít, ale pořád je tu ta možnost. „...otevřete oči, přichází král, a / vo ulici vedle z okna skočil chlap, jó // vyber si kterej chceš, že jseš / město je plný takovejch lidí, jseš plnej takovejch lidí / vyber si každou chvíli kterej jseš, jseš plnej takovejch lidí, teď, teď, teď…“
Já dopadnu dobře. Do práce dojedu včas a cestou se mi nic nestane. Nezbláznim se, nepochopim zásadní pravdu, neprozřu, takže můžu normálně začít pracovat. Hrdina takový štěstí neměl: „...sny černý ho zvou / přikrývají / poslední vidí brouky / hrdinožrouty / pára, slzy pravý, škarpu krajky zdobí / jí vrací kosti, spí / měsíc jde dál, narůstá, narůstá, narůstá klid, je nic, je tma…“
Ale na konci je katarze. Protože všechno jednou skončí. A každej konec je i začátkem něčeho novýho, ne? „...Celých osmdesáttřitisíc let jsem šel na východ, tam jsem si unavený ustlal pod stromem, / pak jsem se otočil a dalších osmdesáttřitisíce let jsem šel zpátky na západ, svlík jsem se a vykoupal v řece…“
Je to dobrej konec, nebo špatnej?
A záleží na tom?

Hrdina počítačový hry jde do světa od kapely Zrní je hodně inspirativní deska. Kluci z kapely dokázali vytvořit svébytný svět plný lidí, kterým jsme si zvykli říkat „na okraji“ (na okraji čeho vlastně?) a nabízí spoustu možností k vlastní interpretaci. Cédéčko vychází společně s knížkou, která už tak povedené texty písniček doplňuje spoustou dalších příběhů a nálad a která by jistě obstála i sama o sobě. Že jí doprovází takový skvělý „soundtrack“ je pro nás jen dobře.


Fumas, únor, apokalypsa a písně nenapsané
Únor. Před časem jsem četl knihu básní Evy Švankmajerové - Nenamalované obrazy. V některém z minulých salonů se o ní zmiňuju. Je to asi čtrnáct dní, co nás přátelé lákali do Trutnova na výstavu obrazů E. Š. Nevyšlo nám to. Škoda. Ale pak jsme viděli Modiglianiho, výstavu o staré Libni, o pražských výletních restauracích a taky Čtyřlístek (jasně, Pinďa a spol).
Minulý týden přišla do našeho domu parta dělníků. Mluví lámanou češtinou a občas i rozumí. Vysekávají staré, zachovalé litinové potrubí, aby jej nahradili modernějším - plastovým. Pracují s nasazením a čas od času nasadí vrtačku i tam, kde není třeba. Na kabel elektrického vedení, na rouru, ve které vesele proudí (a ze které posléze prýští) voda apd. Škod přibývá. Nadšení dělníků neubývá. Muž kalmyckých rysů stojí v oblaku prachu a s výrazem velkého duševního vypětí zametá a zametá. Apokalypsa. Až dorubají, přijdou nám ze zdi vyrvat okna, aby je nahradili novými - plastovými. S napětím čekám na chlapíka v overalu, který mě nahradí modernějším - plastovým. Taky mou ženu a mé děti. Pak už nebude pokroku stát nic v cestě. Dosud tam stojíme my.
Sedím doma a do rachotu vrtaček vymýšlím ilustrace ke Karafiátovým Broučkům. Neměly by být moderní? Plastový brouček déle vydrží. Nerozkládá se. Pokud je z PVC, dá se zničit jen vysokým žárem. Pokud je z jiného svinstva, nedá se patrně zničit nijak. Pouštím si Iggyho Popa (Cleveland 1977 - Live), aby přeřval vrtačky. Iggy se snaží, já umdlévám. V kuchyňském dřezu vzlíná voda. Vybírám ji, přenáším do jiné, neucpané stoupačky a do odtoku sypu osvědčený prostředek, který prý umí sežrat i omylem spláchlý hadr na nádobí. Jmenuje se Krtek. Violoncellistka kapely Mužy je také Krtek. A já si představuju, jak dívka prolézá stoupačkou a čas od času, když nikdo není doma, se vynoří z odtoku umyvadla, projde bytem, zkontroluje obsah ledničky, tu a tam uzobne, a ve chvíli kdy v zámku zarachotí klíč, mizí v jiné dosud neprozkoumané stoupačce. Námět na píseň. Vím, že takovou nikdy nenapíšu, ale co kdyby... Asi si na to založím nějaký sešit. Třeba ho jednou někdo najde. Fumas - Nenapsané písně.

Hugův březen – vzpomínky na budoucnost
Rozhodl jsem se začít dělat Modrého slona trochu jinak. Odteď už to nebudou záznamy toho, co jsem viděl nebo slyšel v minulém měsíci, ale naopak, seznam akcí, kam se chystám v měsíci PŘÍŠTÍM. Představuji si, že by to pro čtenáře tohoto webu (jsou-li jací) mohlo tu a tam posloužit třeba jako skromná inspirace, kam večer vyrazit.
Tak tedy v březnu by se mohlo stát:
čt 3. 3. V Rock café už se zase může hrát a 3. 3. zde vystoupí kapely Lajky a Orchestr posledního dne. Lajky mě dost zajímají. Inspirativní hudba. Takže pokud nám odpadne atletí zkouška, vyrazím na Národní třídu.
so 5. 3. V mnoha vsích a malých městech naší krásné vlasti se bude 5.3. slavit Masopust. Já vyrazím do Trstěnic, ale například v Roztokách, potažmo v Úněticích to jistě bude stát také za to. V Úněticích se bude premiérově točit místní pivo!
čt 10. 3. Kabaret Původního Bureše Na Slamníku! Tam nemůžu chybět…
čt 17. 3. Přesně o týden později na stejném místě (Slamník) pokřtí svou novou desku kapela Byl pes. Už to samo o sobě by byl dobrý důvod k návštěvě, ale aby toho nebylo málo, pozvali si chlapci jako hosty ještě jednu moc prima kapelu – Živé kvety!
so 19. 3. A protože květáků není nikdy dost, vyrazím na ně nejspíš ještě o dva dny později do Vagónu.
út 22. 3. V Akropoli bude křtít kapela Zrní své nové CD Hrdina počítačový hry jde do světa. Jsem na to docela dost zvědavý. Projíždím si tu některé jejich starší věci a baví mě to. To hledání, to nadšení. Těším se. Tu desku jim produkovala Radůza, která v Akropoli vystoupí jako host.
pá 25. 3. Hlavec U Rafa! Tam nemůžu chybět…
po 28. 3. V Malostraské Besedě bude hrát Jablkoň. Proč ne? Vzhůru tam!


Buckcherry – All NIght Long (Hugo)
Asi před deseti lety mi jeden kamarád přivezl z Ameriky cédéčko, na jehož obalu byla nahatá holka, která měla po celém těle namalované květinové ornamenty a jediný nápis: BUCKCHERRY.
Bavilo mě to, byl to takový jednoduchý nekomplikovaný rock´n´roll, zahraný a zazpívaný evidentně s chutí a s radostí. Byl jsem ovšem líný na to, abych si o nich něco zjistil, a tak nějak jsem vyrozuměl, že tahle kapela dojela na drogy a nikdy nic dalšího nevydala.
Nedávno jsem ovšem v obchodě narazil na jejich nové CD a Brut mi ho obratem vypálil (díky!). Jmenuje se All Night Long a na obalu je ta samá pomalovaná holka, jen teď zabraná víc v detailu. Dodatečně jsem zjistil, že to je jejich asi pátá deska, ale tím vás teď nebudu zdržovat. Jde mi o obsah. Řeknu to takhle: Představte si jakékoliv klišé, které vás na rockové muzice štve, a já vám garantuji, že u Buckcherry ho najdete v míře víc než vrchovaté. Do půl těla svlečený potetovaný zpěvák, kytarista s nohou na odposlechu a s kloboukem na dlouhých kučeravých vlasech, činely bubenické soupravy zavěšené na železných řetězech… zkrátka všechny ty věci, kvůli kterým mladí lidé s alespoň základním estetickým cítěním přestali poslouchat bigbít a vrhli se na elektroniku, tady máte jako na podnose. No jo, ale co s tím, když celé je to takové skvělé! Ta deska je našlapaná od začátku do konce. Oproti jejich debutu má stokrát lepší zvuk, kytary zvoní jako za starých dobrých časů a zpěvák ječí, jako kdyby mu šlo o život. Ano, jasně, občas (dost často), to zní úplně stejně jako G´n´R, dojde i na neuvěřitelně nezajímavé rockové balady, ale celkový dojem je prostě skvělý! Zlatým hřebem je pak závěrečná vypalovačka s názvem Dead, která na mě působí stejným dojmem, jako kdyby mým pokojem projížděla třísetkilometrovou rychlostí parní lokomotiva.
Buckcherry nepřinášejí nic nového, přemílají stokrát ohrané postupy a žádné klišé jim není cizí. Ale, kurva, kdyby mi bylo osmnáct let, mám celý pokojíček vytapetovaný jejich plakáty.
Suck It!

Leden (Fumas)
Tak jo, dokopal jsem se, že něco napíšu. Člověk by neměl zlenivět. Medvědi spěj, Fumas bdí.
Po Vánocích a následných výprodejích už nemáme CDčka definitivně kam dávat, další polička by bodla, ale už ji není kam umístit. Potěšilo mě poslední album Vaška Koubka - Avé.., to poslouchám vskutku značně. Geniální texty, výborná muzika Honzy Ponocného. Stejně tak mě těší Noční lov od Olina Nejezchleby.  Krásně civilní, uvěřitelné písně. Z vážnohudebních pecek Novosvětská a nekazí mi to ani zjištění, že se Antonín Dvořák řezníkem ve skutečnosti vůbec nevyučil. Poprvé jsem si taky pustil chronologicky všechna sólová alba Johna Lennona a kompletní diskografii dnes pozapomenuté kapely Love (jasně Arthur Lee, fajnšmekři vědí...).
Divadlo - Dejvické. Spřízněni volbou. Dramatizace starouše Goetha je povedená, mohu doporučit. Zajímavé je, že jsem si tuhle knihu asi čtrnáct dní předtím půjčil, aniž bych si uvědomil, že na to jdeme. V tom svazku bylo i Utrpení mladého Werthera (no... to byl pěknej magor.) Z dalších knih třeba Ray Bradbury - Mráz a oheň (já vim, jsem bradburofilní) a Ludvík Vaculík - Polepšené pěsničky (k tomu jsem dodatečně dostal i CD, na němž mistr pěje)...
Na výstavě jsme se ocitli na České grotesce II v Roxy a nejlepší tam jsou Černý David a  Janoušková Věra, která krásně svařuje kýble a umyvadla a dělá z nich pajduláky, že by si nějakýho člověk hnedka doma postavil, kdyby měl kam a dalo se to koupit. A taky na fotkách divouse Miroslava Tichého, které visí na  Staroměstské radnici (zevnitř pochopitelně). Promítaj tam k tomu zajímavej dokument, takže to chce mít dost času.
Jo a včera jsme byli na české verzi Jesus Christ Superstar, jak to začli znova dávat. Výborný.
Ale to už jsme hodně v únoru. Únor bílý Fumas šílí. Jdu si dát panáka...


Zlatý modrý slon 2010 (Hugo)
Pokusil jsem se dodržet naší hezkou (dvouletou) tradici, pročetl jsem si své modré slony za loňský rok a vypsal to nejlepší, co mě v roce 2010 potkalo. Z každé roční doby jsem vybral jen tři věci, což někdy byla docela brutální volba, ale člověk musí být přísný, že?
Hugův Zlatý modrý slon 2010 tedy vypadá následovně:
Jaro
Ian Mc Ewan – Na Chesilské pláži (knížka)
The Swell Season – Strict Joy (CD)
Radůza – Miluju vás (CD)
Léto
Colour meeting Polička (hudební festival)
Vladimír Mišík – Ztracený podzim (CD)
Lužnice (řeka)
Podzim
Živé Kvety u sv. Salvátora (koncert)
Neočekávaný dýchánek – Plech (CD a jeho křest na lodi Tajemství)
Jan Balabán – Zeptej se táty (knížka)
Zima
Posed Svitavy (divadelní festival)
Květa Legátová – Posedlá (knížka)
Petra Soukupová – Zmizet (knížka)
Všem čtenářům těchto stránek přeji krásný nový rok 2011 a těším se, že se třeba uvidíme na jednom z kabaretů Původního Bureše na Slamníku.

Fumasův pozlacený slon 2010
Joj, Hugo je asketa! Jen tři věci za jedno roční období! Hm. Jsem sketa. Můj slon holt utekl z obrazu Pietera Brueghela, má tři choboty a je ověšen rolničkami. A když Brueghel, tak pátý přes devátý:
Komu bych dal diplom?
Partě kolem občasníku Hlavec,
Jaká muzika mi vydržela v přehrávači nedýl?
Karel Diepold - Písničky z let 1983 - 2005, Spirogyra - Bells Boots and Shambles, Vashti Bunnyan (různá alba), Joanna Newsom (různá alba), Vladimír Mišík & ETC - Ztracený podzim, Traband - Domasa, Jé Jé Neduha (různá alba), Xiao Juan and Residents from the Valley, Vladimír Merta (asi dvacet nahrávek z koncertů), Petr Kalandra a ASPM, Petr Linhart - Autobus do Podbořan, Květy - Jablko jejího peří, Náš člověk v Havaně - Potají, Hadry z těla - Podivná úroda, Švehlík - Sny, Devendra Banhart (různá alba)... atd.
Filmy?
Občanský průkaz (režie Ondřej Trojan), Muž z Londýna (režie Béla Tarr), Divoká planeta (režie René Laloux), Děti noci (režie Michaela Pavlátová), Tři sezóny v pekle (režie Tomáš Mašín), Fantastický pan Lišák (režie Wes Anderson)... atd.
Knížky?
Kenneth Grahame - Žabákova dobrodružství, Jan Balabán - Zeptej se táty, Charles Dickens - Záhada Edwina Drooda, Ray Bradbury (různé tituly)...
Koncerty?
Bob Dylan v Praze, C&K Vocal v Jimramově,
Pivo?
Dražíč, Svijany, Rohozec, Černá Hora, Richter...
Hospoda?
U Rokytky...
Výstavy?
Libuše Niklová - 200 dm3 dechu.
Klipy?
Pastor od kapely Mužy.
Místa?
Já nevim. Spousta pěknejch míst...
No, nezdá se mi to vůbec objektivní, muselo toho bejt mnohem víc. Určitě jsem nějaký věci do salonu vůbec nenapsal... Pomoc! Je to fofr proletět celej rok. Až se mi ohýbají má šnečí tykadla.
Hezkej rok 2011. A abyste potkávali jen samý slušný lidi.

Říjenec (Fumas)
Tak jsem si říkal, že se k psaní příspěvku tentokrát snad ani nedostanu. Že to nestihnu, že se mi nechce...  Stačilo pár nezbytných pracovních mailů a už mám pocit, že u salonu relaxuji.
Dneska jsem nesl do knihovny celý batoh knih na vrácení. Byly to sice knížky, které si postupně napůjčovali všichni členovci naší rodiny, no nicméně, co jsme tam měli? Já tedy: Opravdové blues - Robert Palmer (Muddy Watters, Robert Johnson, John Lee Hooker,  Charlie Patton, Sonny Boy Williamson... kniha o historii blues Missisipské delty, pro někoho možná až příliš podrobná, ale pro toho, kdo chce vědět, odkud se tahle hudba vzala, prostě nezbytná, jen by to chtělo ještě nějaká přiložená CDčka, nicméně ukázky konkrétních písní není problém najít např. na youtube), dva comicsy z židovského prostředí: klidný a poučný Rabínův kocour - Joann Sfar (velmi pěkné, doporučuji), znepokojující a poučný Maus - Art Spiegelman (tenhle je tak slavný, že snad ani nemá cenu ho popisovat... nojo, ale o tom už jsem psal někdy před rokem... ). Muzika:  Žalozpěv pro lehký holky - Jiří Dědeček zpívá Georgese Brasensse a histo(e)rický morytát Milá čtyř viselců od kapely Extempore. Pak jsem ještě poslouchal holandskou kapelu Groep 1850, ale to už nebylo z knihovny. Hrajou krásný psychedelický zpívánky, někde jsem četl přirovnání, že znějí jako sbory andělské na LSDtripu. No, něco na tom je.
Teď si čtu Třešňáka - Domácí hosté a poslouchám Květy.
Myjau.
Vyšlo další číslo občasníku Hlavec řízeného z nebeské putyky šéfredaktorem Rudou Flekem a např. Eja Kulovaný v něm měl krásné dřevořezy a i výstavku téhož u příležitosti vydání časopisu uskutečnil. Ostatní se také činili. Jakobych je všechny vyjmenoval...
Jinak mám pocit, že jsem furt makal a celkem nikam nechodil. Práce šlechtí a huntuje organismus. Jo, a máme novou písničku podle pověsti z Islandu. Pověst dodala islanďanka Jarka Moučková.


Září bylo dobré (Hugo)
Asi jsem byl nějaký hodný, nebo co, protože v září se zadařilo. Alespoň co se koncertů týká, tedy rozhodně. Takže popořádku.
9. září hráli v Kaštanu Květy. Sám jsem zvědav, kde se tahle kapela zastaví, protože zatím je pořád ještě s každou deskou/koncertem/písničkou lepší a lepší. I teď hráli několik nových skladeb, z nichž například písnička Kámoši je jakousi esencí všeho dobrého, co tahle kapela umí.
15. září jsem vyrazil Na Slamník, kde hrála Malá bílá vrána a Koza na útesu. Vrána měla pražskou premiéru s Vojtou Nohou za bicími a s Honzou Houdkem na místě Wasyla a byl jsem na to opravdu hodně zvědavý. A výsledek? Velmi, velmi dobré. Snad bude mít tahle kapela konečně chvíli klidu na zkonsolidování a nazkoušení a hlavně nahrání nových písniček. A koza? Dobrý klezmer. Líbil se mi hlavně naprosto suverénní výkon houslistky.
18. září hráli v kostele U Salvátora Živé kvety. Byl to benefiční koncert pro Natálku Kudrikovou a bylo to skvělé. Žádná křeč, žádné moralizování, (téměř) žádné dojímání. Unplugged verze květákovským písničkám náramně slušely a Lucie zpívala tak, jak jsem jí ještě nikdy neslyšel. Tenhle koncert nahrával Český rozhlas, ale nevím, jestli to v rádiu běželo. Nevíte o tom někdo něco? Nemáte nahrávku? Chtěl bych jí.
21. září zase hurá zpátky do Kaštanu na Tara Fuki. Nejklidnější a nejobjevitelštější ze zářijových koncertů. Objevil jsem: - že na violoncello se dá hrát i trsátkem, - že na violoncello se dá hrát i přes různé kytaristické krabičky, - že violoncello se dá skvěle samplovat, - skvělý perkusivní nástroj mong (mang?).
30. září křtil Neočekávaný dýchánek svou novou desku Plech na lodi Tajemství. Nevím jak vy, ale já jsem na tu desku čekal dychtivě celých těch dlouhých sedm let, takže na jejím křtu jsem nemohl chybět. Bylo to přesně takové, jak jsem čekal. Divoké, radostné a hektické. A to cédéčko? Od té doby neposlouchám nic jiného!
Z Bureších akcí byl nejlepší dvojkoncert Zvířetice, Ústí u Staré Paky. Člověku prospěje, když tu a tam vytáhne paty z Prahy.
Ještě v rychlosti ke knížkám. Asi tři týdny jsem bojoval s Robertem Bolaněm a jeho Divokými detektivy, ale nakonec jsem to (někde na straně 250) vzdal. Mimo jiné i proto, že mě z té bichle, kterou jsem s sebou všude vláčel, rozbolela záda. Takže jsem si místo toho přečetl úžasnou (a útlou) knížku Zeptej se táty od Jana Balabána a byl jsem spokojený. Spokojený, ale smutný. No co, je přece podzim.

Září (Fumas)
Indiánské léto se letos příliš nekonalo. Mám pocit, že už je listopad... Hm.
Ideální čas zalézt do postele. Zašel jsem do knihovny a půjčil si: Irena Dousková - Čím se liší tato noc (povídky "baladického" charakteru /jak se píše v předmluvě/, no, nevím, není to špatný, ale Budžes ani Oněgin se nekoná, asi mi tam chybí ten osobní prožitek), Josef Škvorecký - Mirákl (tak tam je prožitku, že by se dal přehazovat vidlema), Truman Capote - Tři povídky (vzpomínky na dětství, pěkné...) a žena přinesla  novinku - první prózu od Ivana Hlase - Za barevným sklem (to je moc milá knížka, něco mezi Šabachem a Hugem :-) ).
Když Vás bolí oči od čtení, můžete si je pro změnu kazit sledováním nějakého DVDčka. Dali jsme si Alphaville, noirové sci-fi od Jeana Luca Godarda. Na rozdíl od většiny kritiků se mi tahle černobílá podivnost z roku 1965 dost líbila. Rockovou operu Tommy (režie Ken Russell) od The Who jsem poprvé viděl už před lety a pořád dobrý... Sherlock Holmes a záhada potopené lodi (režie Rachel Goldenberg) je skutečná obskurnost. Pokud máte rádi poetiku minimálně déčkových filmů (ve kterých se větrem chvějou kulisy), je to něco pro vás. Pobavil jsem se. A jako zákusek si po malých dávkách dopřáváme z pásma dokumentů Evalda Schorma.
Z akcí společenských (a hudebních) jsem si asi nejvíc užil oslavu narozenin (respektive jednu z oslav) Jakuba Nohy. Konala se na folkové chalupě Vládi Mikulce v Ústí u Staré Paky. Krása! Škoda jen, že se tak trochu časově kryla s VOMBfestem, který se stejného dne konal na hradě Zvířetice u Mladé Boleslavi. Ale díky čtyřem rychlým kolům jsme stihli zahrát tam i tam.
Když mně začátkem září nabídl Vláďa Merta asi deset minut před hraním, abych si zahostoval na jeho koncertě v Balbínce, dost mi vyschlo v krku. Konec dobrý všechno dobré, nakonec došlo i na spoječný jam. Zážitek.
Navštívili jsme hrad Houska, pod nímž jsme pár dní předtím s Burešem hráli. Krásný místo, který můžu každýmu doporučit. Kromě hradu i hospůdku Na konci sil. A maj tam asi rádi Trabandy. Kousek od hradu roste "lípa Svobody".
Málem bych zapomněl na konzervy. Takže: Petr Kalandra a ASPM, Petr Linhart - Autobus do Podbořan, Květy - Jablko jejího peří, Divoký Srdce - Kajuvej, Lídl & Velík - Já na vojnu nepojedu, já na vojnu pojedu, Karel Diepoldt - Písničky z let 1983 - 20005 (skoro všechny). Vše velmi krásné a kvalitní, jinak bych to přece neposlouchal.


Léto u Fumasů
Když se řekne prázniny, mělo by to být takové... takové prázdné. A ono to vlastně bylo docela plné. Z uplynulých dvou měsíců si pamatuju hlavně neustálé přenášení batohu. Nepíšu balení a rozbalování, protože sbaleno jsem měl vlastně permanentně, čili furt.
A knihy, které jsem v tom batohu přenášel? Ray Bradbury - Teď a navždy (klasika), Jan Balabán - Zeptej se táty (Balabána jsme si doma oblíbili, tahle kniha je bohužel jeho poslední), Mark Twain - Jak zahnat splín (zajímavá kořist z knižního veletrhu, některé z těch povídek vycházejí v češtině poprvé), Kenneth Grahame - Žabákova dobrodružství (pracovně a několikrát /dělal jsem obrázky k novému vydání/, pro tuhle knihu mám obzvláštní slabost), Charles Dickens - Záhada Edwina Drooda (nedokončený detektivní román /vřele doporučuji/ a pokud dostanete chuť ho dopast, vězte že  už to před Vámi zkusilo minimálně 200 lidí), comixy: Valerio Evangelisti - Eymerikův hněv (středověk se vším všudy), Alan Moore - Bažináč (těžko popisovat, nutno vidět), Hergé - Míříme na měsíc a První kroky na měsíci (Tintin potěší).
A co jsem měl na cestách v přehrávači? Namátkou: Spirogyra - Bells Boots and Shambles (dnes již polozapomenutá britská psychfolkrocková kapela /album z roku 73/), kompletní nahrávky od Vashti Bunnyan (té paní, která zpívá jako když se máslo pomaličku rozpouští na pánvičce /mrzí mě, že tohle přirovnání není z mé hlavy/), něco od kanadské písničkářky a harfenistky Joanny Newsom (té slečny co zpívá jako Disneyova veverka /ale geniální veverka.../) a mnoho dalšího...
A co jsme dělali? Jezdili na kolech, trochu plovali, ochutnávali (vítězí pivovar Dražíč, nicméně Páter z Černé hory je též chuťovka), v Holešově  viděli výstavu Alfonse Muchy s výborným dokumentárním filmem a navštívili jsme a zahráli si na festivalech. Tvrz v Popovicích, Trutnov, hrad Houska, Jimramov. Tvrz, to je taková rodinná záležitost kolem pana Otty a celá naše rodina se tam po roce vždy ráda vrací. Trutnov a Housku popsal Hugo. Nezbývá než souhlasit. V Jimramově mě nadchla (hudebně i "výtvarně") kapela Helemese a zcela dostali C&K Vocal.
A technická perlička na závěr? Nějaký domácí skřítek to narafičil, že mé ženě vytekl lák z kilového balení zavináčů  přímo do pětadvacet let staré ladičky BOSS. Joj! (kytaristé vědí). Přístroj zablikal... a zhasl. Zabili ho! Vylil jsem lák, vše prostříkal kontaktolem... a nic. Na eBayi mě čekalo zjištění, že tyhle starožitnosti jsou sice k mání, leč pěkně draho. No, co naděláte. Program na zbytek večera? Broudání po internetu a shánění ladičky stejných, či podobných kvalit. O půlnoci jsem vrak ještě jednou zapnul a ejhle, světélka se rozsvítila, ručička rozběhla a mikrofon reaguje dokonce lépe než předtím. Zázrak!? Inu Japonci.

Co se dělo o prázdninách, aneb Co sedělo o prázdninách (Hugo)
Dělo se samozřejmě spousta koupání, výletů, prohlídek hradů a zámků a trhání různého ovoce, zeleniny a lesních plodů, ale vás jistě zajímají (?) jenom ty kulturní zážitky právě končícího léta.
Takže čím jsem listoval, když jsem někde čekal na vlak? Ian Mc Ewan – Nevinný. Bezvadný román z právě rozděleného Berlína, tedy z 50. let minulého století. Lidé se tam (v tom románu) rozřezávají na součástky a pak se ukládají do cestovních kufrů. A také tam díky nedorozumění skončí jedna velká láska. Prostě klasický Mc Ewan. Petr Eisner – Obranný reflex. S Petrem se trochu znám a tahle knížka mě hodně překvapila. Apokalyptickou sci-fi jsem od něj opravdu nečekal. Ale bavilo mě to! Dorota Maslowská – Červená a bílá. Konečně jsem se k tomu dostal a... – nic. Bublina splaskla. Ne, že by to bylo vyloženě blbé, ale přišlo mi to trochu o ničem. Milan Kundera – Směšné lásky. Podruhé (některé povídky po desáté). To všichni znáte, o tom psát nemusím. A nakonec Ivan Hlas – Za barevným sklem. Popravdě řečeno, moc jsem od toho nečekal. Po přečtení anotace („...pozapomenuté kouzlo starých Dejvic, jejich svérázných hrdinů a osudů...s předmluvou Petra Šabacha...“) jsem měl chuť tu knížku radši hned hodit do koše, ale protože mám Ivana Hlase vlastně docela rád, zkusil jsem to a světe div se – ono to bylo skvělé! Nakonec jedna z nejpříjemnějších knížek za poslední rok. Díky!
Tenhle zvláštní zážitek mě přinutil poslechnout si znova některé staré Hlasovy nahrávky (Cesta tam a zase zpátky, L.P.  93, Den šťastného koně) a bylo to fajn. Když už jsem byl v tom vzpomínání, vyhrabal jsem také staré nahrávky kapely Reef (Replenish, Glow a Getaway). To byla skvělá anglická kapela v druhé půlce devadesátých let minulého století. I teď, po tolika letech, mě to bavilo. Co dál? Vladimír Mišík vydal s ETC... novinku (Ztracený podzim) a na přelomu července a srpna jsem neposlouchal takřka nic jiného. Tahle deska se pánům zatraceně povedla!
Tak. Co ještě? Filmy? Něco málo bylo. Sherlock Holmes (znamenité, zábavné, k popukání!), Vyfič! (jen kvůli Elen Page!), Lítám v tom (původně jen kvůli Mr. Clooneymu, ale tenhle znamenitý film by mě nakonec jistě dostal i bez něj) a úžasná Fontána.
Z koncertů, kde jsem hrál, se mi asi nejvíc líbilo atletí vystoupení v pivovaru Chříč. Zajeďte se tam někdy podívat, je to úžasný prostor a jsou tam milí lidé. Dobrý byl také Burešův dvojboj Trutnov-Housnění. Trutnov mě příjemně překvapil milou atmosférou, takže mi nakonec ani nevadilo, že jsem tam v podstatě nic neviděl ani neslyšel a Houska byla vysloveně roztomilá.
Tak se mi zdá, že jsem na spoustu věcí zapomněl, ale snad to nevadí. Sami si jistě najdete knížky, filmy a cédéčka, které budou pro vás ty pravé.
Přichází podzim. Uvidíme, jestli bude ztracený.

Červem! (Hug.)

Vezmeme to postupně.
3.6. keňské kvílení v Chapeau Rouge. Benefiční koncert s atletama pro jednu africkou holku. Tam jsem uviděl Kurvu od vedle. Moc dobrá kapela z Litoměřic. Opravdu jsem si smlsnul a od té doby ji všem doporučuji (a všichni mě posílají do háje…).
5.6. Popenec. Příjemný festival, na kterém jsme si zahráli Burešem a díky tomu viděli Jiřího Konvrzka, Furré a Tajné slunce poprvé bez Olafa (a tento měsíc vůbec ne naposledy...).
10.6. Původní Bureš Na půl cesty. Normálka.
12.6. Původní Bureš v Litomyšli. Tohle bylo prima. Přijelo plno známých a myslím, že ostudu jsme si nepokazili...:o)
17.6. Původní Bureš Na Slamníku. Normálka.
18.6. Původní Bureš v Poličce na festivalou Colour meeting. Tohle se povedlo. Popravdě řečeno jsem z toho měl trochu obavy, ale nakonec to bylo skvělé. Náš koncert měl odezvu skoro jako v Jimramově blahé paměti a druhý den jsem viděl další dvě skvělé kapely (Chuck Norris gang a Čankišou) a jednu fantastickou písničkářku – K.C. McKenzie. Kdo mi pošle nějaké její mp3, nebo rovnou CD, má u mě pivo! Taky moc dobré divadlo bylo: Tomáš Běhal – Baba Yaga.
21.6. – 23.6. jsem v okolí Varnsdorfu pátral po ztracených hraničních meznících a byl to fakt zážitek. O tom ale až jindy a jinde.
25.6. United Islands v Praze. Ze všech těch všelijakých progresivních kapel se mi stejně nejvíc líbilo Tajné slunce s hostujícím tenor- a baryton- saxofonem.
26.6. koncert pro všechny staré voly a veselé krávy v Kravíně v Úněticích. Tímto děkuji zúčastněným kapelám (Audio attaché, Tajné slunce, Malá bílá vrána a PB) za to, že hráli s chutí a s nasazením, byť za to ve finále nedostali ani korunu. Za odměnu slibuji, že už nikdy nic organizovat nebudu.
Četl jsem: Arthur Miller – Už tě nepotřebuju (skvělá knížka povídek, z nichž ta s názvem Montérova noc byla opravdu dech beroucí) a Hana Andronikova – Zvuk slunečních hodin (Dobrá. Knížka. Ale trochu mi vadí. Ten sloh.).
Poslouchal jsem: pořád ještě tu Radůzu.

Červen a již část července (Fumas)
Vaří se mi z horka malý i velký mozek a před chvílí jsem sletěl z takovýho toho dřevěnýho patra, co na něm s Danou u stropu spíme. Pád po zádech ze dvou metrů, takže se nezlobte, že budu stručnej:
Od hodných přátel jsme dostali jejich nová CD. Konkrétně: Náš člověk v Havaně - Potají, Hadry z těla - Podivná úroda, Traband - Domasa, koupili jsme si nové album Mišíkových Etc, máme tu poslední (zatím) Radůzu... Teď to všechno posloucháme, užíváme si... Koncertní zážitky již popsal Hugo, přečetl jsem si Zápisky z lochu od Kena Keseyho, knihu O touze stát se indiánem  (o setkání Karla Maye a Franze Kafky) od Petera Henische a teď si bahním nad dalšími povídkami od Raye Bradburyho - Vždycky budeme mít Paříž.
V Písku jsme viděli výstavu Jaroslava Šerých, Martiny Skaly a expozici Svět piva.
V Praze koncert Boba Dylana.
Končím, jdu si lízat rány, užijte si prázdnin, prázdna, dovolených, nedovolených a všeho, čeho chcete. Nazdar!


Fumasův převlečenej červen
Neměli jste pocit, že letošní květen byl vlastně už takovej převlečenej červen? Nemyslím co do počasí, ale spíš ohledně kultury plus všelikého jásání, jehož bývá v červnu tolik, že se to zvládnout nedá.
Díky jásání jsem se například dostal na oslavu velmi kulatých narozenin našeho někdejšího bubeníka Ludvíka Emana Kandla a kromě rozličných potravin a nápojů jsem si užil i novou verzi Emanovy kapely Eman ET. Klobouk dolů.
Na jiné akci se mě oslavenkyně ptala, odkud mám tu historku o věšení obnošených oděvů v blízkosti ruských kasáren (písnička Dezertér). Ujistil jsem Lucku, že to mám od ní a dodnes doufám, že se ten rusáček v jejích džínách dostal minimálně do západního Německa.
Z akcí, na kterých jsme hráli, jsem si asi nejvíc užil prosecké Máje, tentokrát velmi deštivé, ale s výbornými Cain Da Breth, Vlastou Třešňákem a BBP. A pak také večírek punkových písničkářů, respektive dvojic, který jsme si pro potěchu svou i přátel uspořádali na Slamníku. Respektive ho uspořádal Pája Junek, takto hlavní hvězda celého večera.
Z výstav, které jsme navštívili, stojí za zmínku hlavně 200 dm3 dechu, nádherná expozice převážně nafukovacích hraček Libuše Niklové (maminky výtvarníka Petra Nikla). Kdo neměl někdy doma nafukovacího slona či buvola, žil od šedesátých do devadesátých let patrně na Marsu. 
Z muziky mi udělalo radost nové album Trabandu - Domasa,  živá nahrávka  Fiannanu - Salma Mater live a koncem měsíce jsme doma hodně poslouchali všechna možná i nemožná alba Boba Marleye (nejradši mám asi pořád Burnin', ale narazil jsem i na takové skvosty jako Dylanův opus magnum Like a Rolling Stone předělaný jako reggae...). 
No a z filmů jsem konečně objevil snímek Michaely Pavlátové Děti noci. V dobrém slova smyslu hodně "pražské" (co do vystižení genia loci), hodně současné a hodně dobré. 

Magor, vlastně kretén, vlastně květen 2010 (Hugo)
Co se dělo v květnu?
Koukám do diáře a zjišťuju, že vlastně nic moc. Pořád jsem seděl někde ve vlaku nebo v autobuse a někam jsem jel. Bylo dost koncertů, ale jen takových, na kterých jsem sám hrál, jako divák jsem nebyl na ničem a dokonce si teď ani nevybavím žádný film. I tak ale stál květen za to. Hlavně proto, že se ke mně dostaly tři podle mého názoru skvělé desky.
Nejprve Traband – Domasa. Skvělá deska skvělé kapely, kterou všichni dobře známe, takže asi nemá cenu o ní cokoliv psát. Líbí se mi hlavně písničky Zasněžená, Bez tíže, Zlá(sky), Kalná řeka a Nad Koločavou.
Domasa mi pak z přehrávače vytlačil nečekaný vetřelec. Tomáš Klus a jeho Hlavní uzávěr splínu. Tohle cédéčko mi doporučil jeden kamarád a já jsem mu za to docela vděčný. Není to úplně šálek mého čaje, občas je to trochu kýč, ale jinak dobré, líbilo se mi to.
No a nakonec Radůza – Miluju vás. Po prvním zběžném poslechu jsem si říkal, že to je docela průšvih a že opakovaný vtip tak trochu přestává být vtipem. Jenomže pak jsem jel autobusem z Chocně do Litomyšle a pustil jsem si tuhle desku do sluchátek a najednou mi to všechno docvaklo. Poslouchal jsem úplně bez dechu, a když jsem vystupoval v Litomyšli na autobusáku, už jsem věděl, že jsem právě slyšel nejlepší desku za posledních možná pět let.
Tak přeci jen ještě jedna kultura byla. 21. 5. jsem byl ve Svitavách na veřejném čtení Ivana Jirouse.  Řekl bych, že jsem měl na rozdíl od svých kamarádů, kteří tam byli se mnou, velkou výhodu v tom, že jsem Magora už dřív viděl a věděl jsem, jak se chová. Proto jsem se mohl soustředit čistě jen na ty básničky a ty byly vynikající. Úryvek jedné...:
„Lojzo!/ Lojzo!/ nenechal jsem tady včera nějaký básně?// Ty krávo nahá řek Lojza/ přátele oslovoval krávo nahá/ krávo nahá byla těch sraček plná hospoda// Lojzo! co jsi s nima udělal?/ zoufale křičel jsem/ kde jsou?/ au kde jsou?// Je to v popelnicích na dvoře/ jestli je ještě nevyvezli// Běžel jsem na dvůr// Tři popelnice// Tam jsem to uviděl když zved jsem víka:/ účtenky s mými básněmi/ zasypané lógrem vajglama a vším/ svinstvem hospody/ vším svinstvem světa/ růžky účtenek s básněmi pokukovaly na mne// […] Dlouho jsem na to nemyslel/ a lepší básně než byly tam/ jsem jistě nenapsal/ a ani horší jsem možná nenapsal/ a ani bych si na to nevzpomněl/ vzpomněl si až P. Z.// Aloisi Šílo/ s tvým srdcem hořícím jak básně v popelnici/ hrozné je že si nepamatuju ani/ na křestní jméno Tvojí paní“.

 
Klezmer? Oi! (Hugo)
V sobotu 1. května jsem byl na hudebně divadelním festivalu v Janově u Litomyšle a byl jsem tam svědkem čehosi, o co bych se s vámi rád podělil. Asi tak v deset večer hrála v sále hospody Na Rychtě kapela Huso, což jsou dva kluci hrající na akordeon a klarinet. K tomu oba samozřejmě zpívají. Je to taková veselá hudba, někdy dokonce spíš divadlo, než opravdový koncert. Vtipné, hravé a veselé. Předělané a překopané lidovky, ale i vlastní písně. Sál byl malý, což mělo tu výhodu, že kluci nemuseli vůbec používat ozvučení, hráli a zpívali na sucho. Nevýhoda byla v tom, že se nedalo tančit. Diváci (a že jich bylo!) seděli na zemi a postávali podél stěn.
Asi v půlce koncertu, kde se vzal, tu se vzal, odkudsi se vynořil asi dvoumetrový a stopadesátikilový skinhead. Byl luxusní. Neměl krk, bombr se mu napínal na vypracovaném těle, „těžký boty až nahoru zavázaný“ a na tričku jižanskou vlajku. Tenhle kluk už měl trochu vypito a evidentně se mu chtělo tančit. S půllitrem v ruce si stoupnul přímo před Huso a povzbuzoval je různými výkřiky.
„Hrajete bezvadně kluci!“
„To je nářez!“
„Zahrajte nějaký skáčko! Já chci tančit.“
Kluci jeho pokřikování zvládali s grácií, vtipně mu odpovídali a nakonec s ním rozehráli obdivuhodnou hru. Když se opět důrazně domáhal skáčka pro sólový tanec, odpověděl mu klarinetista: „Tak víš co? My tě utancujeme. Zahrajeme ti desetiminutovej klezmer.“
Zpozorněl jsem. Nepřehnali to kluci? Přeci jenom, zahrát skinheadovi k tanci klezmer, to by mohl brát jako osobní urážku. Nic takového se ovšem nestalo. Od prvních taktů téhle židobolševické hudby začal skinhead radostně tančit a tleskat rukama nad hlavou. Vydržel to celých deset minut a nejspokojenější byl, když ve stop-timech mezi slokou a refrénem akordeonista vždy vykřikl: „Ska!“
Zíral jsem na to s pusou dokořán. Lidé okolo mě hbitě vytáhli foťáky a mobily a celou scénku natáčeli. Možná najdete nějaký záznam tohoto unikátního vystoupení na youtube...
Po desetiminutovém tanci na židovský tradicionál skinhead spokojeně zatleskal, uklonil se kapele a odešel si pro další pivo.

Fumasův dubenec a kus květence
Přečetl jsem si životopis Jacka Kerouacka od Stevena Turnera - Hipster s andělskou hlavou. Doporučuji i když nad poslední kapitolou vám možná přestane chutnat pití. No jo, tak to chodí, jak by řekl Brut...
Byli jsme v Semaforu na obnovené Kytici. Naprostá spokojenost. V kině na Fantastickém panu lišákovi a absolutně nechápu české distribuční společnosti, které o tenhle film nemají zájem. Doma jsme si pouštěli např. Wima Wenderse - Americký přítel, dále pak Willyho Wonku  & The Chocolate Factory  (režie David L. Wolper) v hlavní roli s Gene Wilderem (film z roku 1970, půvabně ovlivněný psychedelií konce šedesátých let) a česko-francouský animovaný snímek režiséra René Lalouxe - Divoká planeta ze stejné doby (velká krása).
Na výstavě 200 dm3 dechu paní Libuše Niklové jsme zamáčkli slzu nad krásnými (nejen)nafukovacími zviřátky, která provázela několik generací (nejen)dětí.
Objev hudební - Mick Stevens, dnes již zapomenutý britský folkrockový písničkář (zemřel 1987), kamarád Fairport Conventioun. Alba See the Morning a No Savage Word. Obě skvostná. A další objev - Will Malone, britský hudební producent, který pracoval např s Black Sabbath, Toddem Rundgenem, nebo Iron Maiden. V roce 1970 vydal v nákladu 200 kusů bezejmenné album, na kterém vzdáleně připomíná Donnovana. Krásný křehký psychedelický folk.
Z českých záležitostí jsem, pokud si vybavuji, asi nejvíc poslouchal Jé Jé Neduhu a šlo mi to k duhu.
Po roce vyšel občasník Hlavec.
Howgh.
P.S.: Málem bych zapomněl na klipy: Pája Junek je úchyl, ale máme ho rádi!


Březen (Hugo)
V březnu jsem poměrně dost cestoval vlakem a zjistil jsem, že je opravdu hodně příjemné poslouchat při tom hudbu. Nejlepší je sednout si k okýnku, dívat se ven na údolí Tiché Orlice a se sluchátky na uších si v duchu prozpěvovat: „I wanna drink with you all night, till we both fall down...“ Jen si přitom musíte dávat pozor, abyste nezpívali nahlas. Zjistil jsem, že některým spolucestujícím to trochu vadí. Takže tak. Celý březen jsem prakticky neposlouchal nic jiného, než The Swell Season – Strict Joy. Je to skvělá deska. Sice neuvěřitelně vyměklá a romantická až běda, ale tak nějak mi to nevadilo. Potěšila i nová Mňága a Žďorp – Takže dobrý. Docela podařené album s příjemným zvukem a s možná nejlepší písničkou Mňágy za posledních deset let – Zloději života.
Kromě ježdění vlakem a poslouchání discmana jsem si stihl už akorát přečíst tři knížky. Ian Mc Ewan – Amsterodam a Isaac Bashevis Singer – Metuzalémova smrt a Vášně. Jedna lepší než druhá.
Co ještě? Dost mě potěšil postup Pardubic do semifinále play off hokejové extraligy.
Takže dobrý.

(Fumas):
Ne že bych v březnu nic zajímavého nezažil, ale právě jsem napsal takovou věc. Tak tady je:
Naivita, nonsens a krása kulhavé kobyly
Moc mě potěšila roztomilá recenze Milana Tesaře na naše album Poslední zhasne. Milan se zde zmiňuje o té oblasti textařského řemesla, která je mi blízká. Naivita, nonsens a porušování pravidel. Už cítím, jak se bojovníkům za čistotu čehokoliv ježí ochlupení: „Chce nám snad zaplevelit zahrádku naší písňové poezie sádrovými trpaslíky naivních veršíků?“ Nikoliv. Leč recenze má své hranice a Milan jistě i jiné povinnosti a já cítím, že tohle téma by si zasloužilo trochu rozvést.
Nonsens je slovo anglického původu a znamená nesmysl. Nonsensová poezie je tedy územím plným nesmyslů. Územím, kde se dospělý může stát dítětem a hrát si bez starostí o smysl. Při takové hře, či po ní se pak často divíme, jaké zajímavé věci a jaký smysl nám tento nesmysl přinesl. Ono totiž v každé situaci pracuje podvědomí a to je trochu jiné u dítěte a tochu jiné u dospělého. Chcete se o sobě něco dozvědět? Pište nonsens. Pod zdánlivou naivitou se totiž dost často skrývají vrstvy, které překvapí mnohdy i autora. Můžete namítnout, že taková poezie je nejdůležitější pro toho, kdo ji píše. Domnívám se, že nikoliv. Jen musíte být s autorem naladěni na stejnou či podobnou vlnu.
U nás se touhle oblastí zabývali takoví překladatelští a básničtí velikáni jako pánové Josef Hiršal či Emanuel Frynta, prvky nonsensu používá ve svých povídkách a divadelních hrách Ivan Vyskočil, z anglických autorů bych jmenoval hlavně Edwarda Learyho a autora Alenky v říši divů Lewise Carrolla a z německých Christiana Morgensterna… Paralelu s výtvarným uměním vidím např. v tvorbě Jiřího Šalamouna (píše i básně). Je to naivní, dětské, ale…
Opusťme nonsens a podívejme se dále. Naivita veršů může také posloužit k přiblížení určitého prostředí. Když budu psát o galerce, použiji odpovídající slovník a také odpovídající stavbu vět, včetně nedokonalostí, které jsou pro danou subkulturu typické.
U autorských záležitostí, tedy tam, kde je autor zároveň i interpretem, může, ale  nemusí být zajímavé a přínosné i porušování pravidel textařského řemesla. Když budete psát text pro popovou zpěvačku, asi ve verších nepoužijete různé počty slabik, které by dívce orientované na čistotu projevu zamotaly hlavu. Bob Dylan takovou pra.árnu udělá s chutí a schválně, protože ví, že nahuštěné slabiky mohou ve frázování působit jako brejk (a ne jako kulhavá kobyla) a v jeho podání píseň obohatí.
O čistotě stylu se raději rozepisovat nebudu, to by bylo na samostatnou esej. Když jsem studoval tvorbu textu a scénáře, radil nám pan Suchý, abychom v případě, že píseň plyne příliš poklidně a stává se nudnou, do toho vrazili nějakou blbost. Stačí jedno slovo. Ono to ty lidi probere.
A když to všechno smícháme? Pak může mít posluchač pocit, že si z něj děláte srandu. A mnohdy právem. Ano, občas tomu tak je, i když málokdy to bývá legrace zlá. Maximálně trochu poťouchlá ve snaze vyzkoušet si, kam až můžete zajít. Tady každopádně záleží na tom, jak moc bere posluchač, ale i interpret sám sebe vážně.
Tolik tedy k tématu nesmyslně naivní, kulhavé kobyly, která bla bla bla bla… víc mě nenapadá, to nic, mějte se pěkně.


Fumasův úmor, úhor, hor...
V úhoru jsem poslouchal folkovou kapelu Xiao Juan and Residents from the Valley, album My Home (ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=totcGJ2Y76M) Xiao Juan je čínská zpěvačka a kytaristka s nádherným hlasem a rezidenti byli původně dva. Smutný je, že jsem se o nich dozvěděl vlastně jen proto, že jejich percussista a hráč na foukací harmoniku Yu Zhou před časem zahynul v jednom čínském koncentráku...
Přečetl jsem si Severina od Egona Bondyho (strašná nuda kořeněná Bondyho filosofickými úvahami, pomoc!), Cybercomics též od Bondyho a viděl film Tři sezóny v pekle (tak nějak trochu o Bondym). Jsem nabondyován na několik let dopředu. Ten film byl docela dobrej, i když asi ne zas až tak moc o Bondym (je o dost jemnější než kniha Prvních deset let, podle které byl tak trochu natočen). Cybercomics bych seškrtal na třetinu a přišlo by mi to tak akorát...
Z dalších filmů jsme viděli Alici ve městech a Falešný pohyb od Wima Wenderse (krása),  Zaniklý svět rukavic a Diskjockeje od mága animovaného filmu Jiřího Barty (nádhera), Bílou stuhu od Michaela Hanekeho (děs běs, ale dobrý) a Sherlocka Holmese (rež. Guy Ritchie) (zábavný, vtipný).
Masopust v Třebotově jsem v minulých letech již vychválil tolikrát, že stačí jen konstatovat: "Ano..."
Dámská kapela Mužy natočila půvabný videoklip na píseň Pastor a vydala ho na CD. Vy to nemáte? No, to se teda nemáte...
Jo, a určitě jste zaregistrovali, že opakujou Bigbít. Chvályhodný počin. Vzhůru do března...

Hugův nevyspalý únor
Nejlepší únorovou akcí pro mne byl roztocký masopust a následná kalba v únětickém Kravíně. Hráli tam Trombenik a Moody daddy. Trombenik mě teda moc nebral, ale Moody daddy jo. To byla paráda! Jediná vada na tom večeru byla, že jsem si při „tanci“ (jak je u mě bohužel obvyklé) rozbil brejle.
Ale ono těch dobrých koncertů bylo v únoru víc. 6.2. Živé kvety ve Vagónu, 16.2. Neočekávaný dýchánek Na Slamníku, 17.3. Traband ve Futuru, 18.3. Tajné slunce Na Slamníku a 25.2. Mužy pro změnu Na Slamníku. Všechno to bylo dost dobré a pokaždé se mi nechtělo druhý den vstávat.
Poslouchal jsem hlavně tři desky. Nové a jako vždy skvělé Živé kvety - Spúšť, nový, originální, zábavný a nadšení vzbuzující Vobezdud - K pláči i pobreku a Norah Jones - Feels Like Home. K té poslední desce (kterou poslouchám, zatímco toto píši) jen malou poznámku. Hlas Norah je sametový, muzikanti hrají jako z partesu, sound kapely je medový a vůbec celá produkce té desky je dokonalá, takže mi na ní schází vlastně jen jediná věc: aby tam někdo udělal nějakou prasárnu. Jestli mi rozumíš...
Co by to bylo za modrého s(a)lona bez Iana Mc Ewana, že? Takže tentokrát se zmíním o Černých psech. To je román o tom, jak dva novomanželé jedou na svatební cestu napříč poválečnou Evropou. Tam se pohádají a až do smrti pak nenajdou společnou řeč. Mezitím ovšem zplodí a vychovají tři děti. Prima. Také jsem si konečně, asi po dvaceti letech, kdy mi to neustále někdo doporučoval, přečetl knihu Petera Hoega - Cit slečny Smilly pro sníh. Asi to taky teď budu všem doporučovat. Nejvíc se mi ale líbila knížka (báseň) od Karla Šiktance - Adam a Eva. Přesné, hravé, inspirující, milé a fantazii povzbuzující.
Viděl jsem akorát Gran Torino a přišlo mi to docela blbé. Zato nadšený jsem byl ze všech tří sérií Big bang theory, které jsem si dal na DVD během čtyř bezesných nocí. Jenomže to je televizní seriál a nevím, jestli se o nich sem smí psát. Co, Fumasi?

No já proti seriálům nic nemám, když jsou dobrý. Jsem jen rád když každý díl má svůj začátek a konec. Takové to oddalování pointy  napříště mi připadá jako když se oslovi drží před čumákem mrkev, na kterou stejně nedosáhne, a tak jde a jde...
Ale třeba takový Hercule Poirot, to beru. Ten to vždycky vyřeší.
Fumas

Leden Na Břežance
(napsal Hugo)
Na začátku roku jsem si v knihovně nahamounil nějak moc knížek, takže jsem celý leden četl jako o život. Ludvík Vaculík – Loučení k panně, Alex Koenigsmark – Cesta sekčního šéfa k moři, Eda Kriseová – Klíční kůstka netopýra, Bratři a Milost, Ian McEwan – Na Chesilské pláži, Michal Hvorecký – Silný pocit čistoty, Márius Kopcsay – Ztracené roky a Stef Penney – Vlčí něha. Uff. Vesměs to všechno bylo docela dobré, ale kdybych měl napsat jen o jedné z těch knížek, musím zmínit Na Chesilské pláži. Je mi to až blbé, že tady furt toho McEwana tak propaguji, ale nedá se nic dělat, zase to bylo skvělé! Můžete to číst jako psychologickou studii, jako kritiku společnosti, anebo jako milostný román z červené knihovny. Jak je komu libo.
16. 1. jsem byl v Litomyšli U Černého orla na výborném koncertě: Pláče Kočka, Poletíme?, Tajné slunce a Hadry z těla. Silná sestava, co? A vy jste tam nebyli, co? No, tak to máte blbý, bylo to fakt super. :o) Pak ještě 6.1 tradičně skvělý Nohaband v tradiční Balbínce, 19.1. Coznímáš a VÚTP v Akropoli a 24.1. Make No Sense, One To Three a G – Divers ve Vagónu. K tomu radši nebudu psát nic. Nepochopil jsem to.
Bureš hrál akorát 15.1. u Rafa a podle mého skromného a názoru to byl jeden z nejlepších Bureších koncertů za posledních pět let. Tak.
Ještě byl jeden bezva výlet 23.1. z Hýskova do Tišnova přes bílé pláně, napříč vojenským prostorem a pak údolím potoka a po staré silnici.
A vůbec, v lednu se toho stalo moc, jsem unavenej i z tohodle psaní.

PS: Úplně nejlepší kulturní zážitek bylo ovšem posezení Na Břežence s Adélou, Vojtou a s Robertem 24.1., to teda bez debat!!! :o)))

Fumasovy led(n)ové zážitky
Konečně pořádná zima. Některý lidi tvrděj, že je to divný: "Taková zima!" Ale já myslím, že jsou to ty samý co jiný roky říkaj: "Je to divný, už není ani pořádná zima. Jo dřív, to bejvaly zimy!" No, taky jsme si zasáňkovali. Saně jsem kdysi koupil od jedné paní, která mi k nim navrch přidala pytel jablek. Jo dřív, to bejvaly paní!
Takže, co tu máme z literatůry?
Co bylo v přehrávači? 
Jaksi zadními vrátky a nenápadně (jak je patrně jeho zvykem) se k nám vloudil Lesik Hajdovský. Nejdřív jsem dostal pod stromeček jeho projekt Manželé - Je to vono (ano, původní autentická nahrávka rappového alba Jižák, která konečně vyšla a zní daleko líp než se nám milovníci fajnového hifi zvuku snažili nakecat [a vůbec: fuck of hifi!]) a čtrnáct dní na to jsem koupil v bazaru u p. Bindra živou nahrávku Lesikovy (a nejen Lesikovy, dále pánové Fiedler, Křečan, Richter...) kapely Švehlík - Sny (dnes bychom Švehlíka asi šoupli do škatulky progresivního rocku, ale ono se to musí slyšet aby si člověk udělal představu). Zbyněk, dobrý archivář českého bigbítu mě věnoval několik CDček mistra Neduhy (to potěší) a nakonec se mi do rukou dostala kolekce nevydaných koncertních nahrávek Vladimíra Merty v níž si radostně tonu, neb je toho opravdu hodně. A teď zrovna poslouchám CD Present Past, které se svým Quintetem natočil náš soused, jazzový kontrabasista Jaromír Honzák. Nádhera!
V kině jsme viděli Avatar (pěkné, film má myšlenku, 3D efekty jsou výborné, jen ty dlouhé bojové scény mě osobně trochu unavují, ale asi si to lid žádá...), doma, namátkou: Panna zázračnica (Štefan Uher dle Dominika Tatarky, slovenský surrealistický film z 60 let, těžko popisovat, nutno vidět...), Co žere Gilberta Grapea (Lasse Hallstrom), Mladý Andersen (Rumle Hammerich), Zahrada (Martin Šulík), Krysař (skvost Jiřího Barty), Něco z Alenky (skvost Jana Švankmajera)...
Tak.  Únor přežijte pokud možno v pevném duševním zdraví (hnusnej měsíc) a přijďte se podívat ke Kaštanu. Dvanáctýho tam hraje nějakej Bureš.


Hugův Zlatý Modrý slon 2009
Pojďme to tentokrát udělat zase trochu jinak než vloni. Zkusím ke každému měsíci minulého roku napsat jeden až dva nejsilnější zážitky (samozřejmě, jen ty které se nějak týkají „kultury“…)
Leden – Od Bruta jsem dostal CD The Clash - London Calling a konečně jsem pochopil, proč se tahle deska objevuje ve všech anketách „Nejlepší album všech dob“ v první desítce.
Únor – Premiéra skvělého slovenského filmu Babička o jedné statečné paní a následný koncert Živých kvetů Na Slamníku.
Březen – Jednoznačně druhý gól Honzy Morávka do sítě HFK Olomouc. Tomu nemůže nic konkurovat.
Duben – CD Kolowrat – Slnko je vo veži. Skvělé album skvělé košické kapely, kterou jsem ještě stále neviděl naživo! Tímto si dávám takové malé předsevzetí do roku 2010…
Květen – Pozdě, ale přece. Hugo objevuje Sestry Steinovy a je tomu rád. Moc rád.
Červen – Tou dobou jsem hodně hrál s kapelou Malá bílá vrána. Občas na bicí, občas na banjo. Bylo to milé, bylo to silné, bylo to poučné. Vrány, jestli to čtete – mám vás rád! :o)
Červenec – Výlet s Františkem na Podkarpatskou Rus. V mlze a dešti na Hoverle jsem sice málem vypustil duši, ale hned zítra bych jel znova. Vůbec bych se nerozmýšlel.
Srpen – Český Les a Jimramov. Raději bez komentáře...
Září – Český snář od Ludvíka Vaculíka, stroj času, spolehlivě přenášející do roku 1981, a Klenot – nové a podařené album Vypsané fiXy. Ještě o něco lepší pak byl pražský křest v Lucerna Music Baru.
Říjen – V říjnu se mi dostaly do rukou dvě skvělé desky. Ty nepoletíš! od Tajného slunce a Myjau od kapely Květy. Zvlášť Myjau je naprosto neuvěřitelná záležitost. Patrně nejlepší deska loňského roku. Doporučuji!
Listopad – Skvělá povídka První láska, poslední pomazání od Iana Mc Ewana a báječná výstava Kájy Saudka...
Prosinec – koncerty a setkání s Živými kvety ve Vagóně a U Vystřelenýho oka.

Sám jsem zvědavý, co mě čeká příští rok. Vám i sobě přeji to nejlepší.


Prosinec 2009 (sepsal Fumas)
18. září 1993 jsme hráli na festivalu v Ondřejově u Prahy. Dal jsem se tam tehdy do řeči s vlasatým hippíkem v čelence, která vypadala jako takový ten látkový popruh od kytary, co se dneska už nedělaj. Něco se vypilo (dodnes si pamatuju, že mě druhý den docela brněla hlava) a proklábosili jsme zbytek večera a část noci.Vyprávěl mi, že vydává undergroundový časopis, a když zjistil, že kreslím, chtěl do něj obrázek želvy. Po letech jsem tu kresbu viděl a dost se zděsil. Vypitá piva na ní byla znát.
8. září 2000 jsme hráli na padesátinách Jakuba Nohy na Baráčnické rychtě. Domlouvalo se to tuším už někdy na jaře (možná i v zimě) ve Mlejně a pak jsem se šel na Rychtu na Nohaband podívat, abych viděl. Kromě jiných tam seděl opět ten chlapík v čelence (dal bych skoro krk za to, že to byla ta samá) a hned se ke mně hlásil. Dali jsme si pivo a rozhovor plynule pokračoval tam, kde přestal před šesti, sedmi lety. Časopis vydával pořád. Jmenoval se Hlavec, ten časopis, a čelenkový člověk se jmenoval Ruda. Ruda Flek. Vysvětlil mi, že hlavec je exotická želva, která jako jediná svého druhu neumí zatáhnout hlavu do krunýře, ale zato má pěkně ostrý zoban. Těch piv jsme pak během let ještě pár vypili. Bazének...
Hlavec, jako občasník, vycházel minimálně jednou na jaře a jednou na podzim. Na vánoce pak kalendář pro příští rok s půvabnými Rudovými kresbami z výletů do přírody, po vlastech českých a taky třeba z návštěv malých pivovarů...
Každé vydání časopisu provázely koncerty Nohabandu (kterému Ruda dělal obaly CD) a k němu střídavě kapel Typ Skršín, Ruce naší Dory, Strašidelný elektrik band, konVRZek, Původní Bureš, Skrytý půvab byrokracie, Harmasan, Psychedelický pavouk Dr. Lžičky, Mužy... V posledních letech výhradně U Rafa v Praze na Hanspaulce. Prostě jste přišli, dostali časopis, poslechli si muziku a ještě většinou viděli výstavu, loutkové divadlo atd, atd...
Příspěvky do Hlavce získával Ruda od kamarádů (muzikantů, výtvarníků, fotografů, cestovatelů, básničkářů... prostě od každého, komu se chtělo psát, nebo se nějak projevit), do výroby časopisu postupně zapojil celou rodinu, syna Frantu, bráchu Honzu, Lenku...
Takové rodinné, domácí vydávání si časopisu, setkávání se, radost a někdy taky nervy, když někdo nedonesl příspěvek, kapela nedorazila..., nicméně toho dobrého bylo mnohem, mnohem víc.
Začátkem prosince 2009 odešel Ruda Flek vydávat Hlavce tam, kde ho bude číst jeho mnohokrát vzpomínaný kamarád Vláďa Padrůněk a třeba taky Petr Kalandra a pár dalších. Předpokládám, že touhle dobou už jim organizuje nějaké společné hraní. A my si holt budeme muset nějak poradit.

Fumasovo listůpadání
Ani mi to nepřipomínejte. Listí plná zahrada, hrabání nekonečné a doteď jsem všechny ty hromady nestihl odvézt na kompost. Jabka žádný. Ale nestěžuju si. V knihovně se sice míjíme s Hugem, asi tam chodí jindy, leč i tak je to radost. A do čehože to mžourala oka má? Joseph Sheridan Le Fanu - Dům u hřbitova, (praotec horrorové literatury, čekal jsem, že to bude strašidelnější, ale je to praotec , starší pán...) Bohumil Hrabal - Jarmilka (vydání z Pražské imaginace, všechny texty v co nejpůvodnějších verzích, takže radost porovnávat, s tím co už jsem četl jindy a jinde...), Lenka Reinerová - Praha bláznivá (taková kniha - fejeton, krásně napsané, pěkně ilustrované žákem Theodorikem Růtem), Egon Bondy - Mníšek (klasika), Vylitý nočník (to jsem neznal, pěkné, zajímavé) a Prvních deset let (jejda, běs!! jsem zvědavý na ten film), Robert Graves - Zvedá se severní vítr (kniha na pomezí sci-fi, fantasy a rozličných společensko-politických vizí napsaná po druhé světové válce, vcelku poplatná rozličným dobovým představám a zkušenostem... uf, to snad ani nemám ze sebe...), monografie Joana Miró a kniha o Dadaistech od Dietmara Elgera.
Co slyšela ucha má? Marsyas - Demo 1978 (svým způsobem je to asi fakt lepší než ta nahrávka s kapelou, která pak vyšla oficiálně, hlavně texty a taky asi ta komornější atmosféra, zaplaťpánbůh, že se ten pásek našel), Matchig Mole (album z roku 72, psychedelická kapela z okruhu Canterburské scény, na kterou jsem narazil, když jsem hledal cosi o Daevidu Allenovi, jenž víc než překrásně udělal jejich písničku Caroline, posuďte sami: http://www.youtube.com/watch?v=OHdub8m7XnQ), od Malicorne jsem poslouchal víc desek, jednu krásnější než druhou, a na cesty jsem si bral poslední album (bohužel opravdu poslední) Jegora Letova - Začem snjatsja sny (nezvykle klidná, krásná deska), (puristi prominou, že nepoužívám azbuku, ale každej jí v prohlížeči nemusí mít).
Živě mě nadchli Honza Burian (ač po operaci, tak ve skvělé formě), Petr Nikl (konečně jsem ho viděl in natura hrát a je to síla) a Jana Šteflíčková (nutno vidět a slyšet!).
Divadla jsme absolvovali dvě: Naši Furianti - Slovácké divadlo z Uherského Hradiště (vcelku tradiční, moc pěkné), Obludárium - Divadlo bratří Formanů (mysteriózní představení, pánové by měli natočit nějaký klip pro Toma Waitse).
Taky jsem viděl dvě výstavy v písecké sladovně: Kamil Lhoták - Z deníku mého otce (obrázky a záznamy z deníku, nalezeného p. Lhotákem mladším) a Daniel Brunovský (uf, čím depresivnější, tím vlastně větší sranda, leč bohužel asi neúmyslná) a do třetice jsme byli na Jiřím Trnkovi v pražské Galerii Lazarská (tam mě nejvíc překvapily a okouzlily obrázky k Nezvalově Aničce skřítkovi a Slaměnému Hubertovi, velká krása).
A na záver jeden tip pro chuťové pohárky.  V Písku na Žižkově třídě najdete pivnici Lipan, ve které čepují stejnojmenné, nefiltrované pivo z pivovaru Dražíč. Velká lahůdka.

Hugův comixový Listopad
Tak do toho, ať to máme z krku. Nejdřív knížky. Se zhruba třicetiletým zpožděním jsem pro sebe objevil Ludvíka Vaculíka, takže teď zrovna jsem přelouskal Morčata a Hodiny klavíru a opravdu královsky jsem se pobavil! Taky poezie byla. Od Karla Šiktance jsem zkusil Město jménem Praha, Horoskopy a Mariášky a nebylo to špatné, ovšem Pěší věc od Petra Kabeše, to bylo pro mě jako zjevení. Skvělé, skvělé, skvělé. Bravo! Naposledy jsem četl Cizince ve městě a teď zrovna tu mám První lásku, poslední pomazání, obojí od mého oblíbence Iana Mc Ewana. Zjišťuji, že ten člověk je ještě větší blázen, než jsem si myslel. U jeho knížek si často musím dělat dlouhé přestávky, než se odvážím číst dál. Dějí se tam opravdu strašné věci a třeba právě nad povídkou První láska, poslední pomazání přemýšlím už asi čtrnáct dní…
Co dál? Zašel jsem si na výstavu Káji Saudka, která jest k vidění v Českém centru (Rytířská 31) a stala se mi tam zvláštní věc. Bylo to tak dobré, tak se mi to líbilo, že jsem to nevydržel a musel jsem odtamtud odejít. Fakt! Hlavně to tedy bylo proto, že jsem se tam opět po letech sešel s Pepíkem Hipíkem, kterého si pamatuji z časopisů svých rodičů a po kterém se mi strašně stýská. Doma jsem si pak vyštrachal některé staré Saudkovy komiksy (Po stopách sněžného muže, Arnal a dva dračí zuby) a bylo to, jako bych se vrátil o dvacet let zpátky. Až posbírám síly, několikrát se na tu výstavu ještě vrátím.  Doporučuji!!!
Co jsem poslouchal. Pořád ještě Květy – Myjau, což je opravdu skvělé a pak taky For Semafor. To je album coververzí semaforských písniček od Vypsané fiXy, Květů, Tata Bojs, Jiřího Konvrzka, Jana Buriana, Mňágy....etc...). Něco se mi líbí hodně, něco vůbec, ale nenudí mě nic, to dá rozum.
25.11. jsem zašel do Rock café na první sólové vystoupení Karoliny Kamberské (starší to ze sester Steinových) a bylo to vážně moc dobré. Kamarádka, která tam byla se mnou, to uprostřed koncertu komentovala naprosto přesně: „Já mám pocit, jako bych si četla nějakej její deník.“
A největší zážitek už vlastně patří do prosince. 1.12. jsem navštívil hokejový zápas Sparta – Pardubice (2:3 po nájezdech) a byl jsem nadšen. Skvělý hokej se šťastným koncem a famózní výkon pardubického brankáře Martina Růžičky. Třikrát sláva!!


Hugův málomluvný smutný říjen
Helejte se, fakt teď nemám moc náladu na kecy, takže to vezmeme hopem. Stieg larsson - Dívka, která si hrála s ohněm (srandovní bla bla bla), Arnošt Lustig - Krásné zelené oči (smutný bla bla bla), Robinson Jeffers - Pastýřka putující k dubnu (nové obrazy, nové vůně, nový svět...), teď právě Gabriel García Márquez - Láska za časů cholery (srandovní bla bla).
Poslouchal jsem Tajné slunce - Ty nepoletíš! (Smutní lidé bla bla bla), Pearl jam - Backspacer (skvělé bla bla bla) a od pondělka Květy - Myjau (neuvěřitelné, ohromující, fascinující, smutné).
U Rafa tekla Tichá voda. Bylo to fajn, ale měl jsem z toho spíš nervy, než radost.
Ještěže Bohemians 1905 - FK Marila Dukla Příbram 1:0.
Bla bla bla.

Říjnový a zčásti již listopadový Fumas
Tak jsem právě poobědval. Děti si včera večer, zhruba kolem jedenácté, dělaly palačinky. Předtím, cca v šest, měly párek. Jsou ve vývoji, že. Ani jedno z těch jídel jsem nějak nestihl, a tak na mě dneska v poledne čekaly na stole dvě palačinky a v lednici dvě nožky párku. Ohřál jsem párek, namazal palačinky směsí hořčice a vlastnoručně vyrobené chilli pasty (feferonky, sůl, citronová šťáva, zázvor) a zavinul do každé jednu nohu (z toho párku, ne svoji!). Teď by to chtělo pivo.
Venku je hnusno, depresivno. Už pár dnů si čtu U jídla se nemluví od Vlasty Třešňáka a ty povídky ze sedmdesátých let docela ladí k tomu ohavnému počasí. Celý říjen jsem četl knížky krátké, povídkové, básničkové, až obrázkové (Boris Vian - Flanďákova koupel /prostě Vian/, Jiří Šalamoun - Andělíčku můj vrchní strážníčku /pěkné, ale tak na druhé přečtení, napoprvé jsem se nějak nesoustředil/, Jiří Dědeček - Haiku haiečku /nádhera/, Jiří Slíva - Divné zprávy /prostě Slíva/, Nicolas de Grécy - Doba ledová /zajímavě nakreslený comiks s opravdu zvláštním koncem, hm/, Branko Jelinek - Oskar Ed /tady fakt nevím, co si o tom mám myslet.../, Hergé - Žezlo krále Ottokara /Tintin potěší/). 
Z koncertů, co jsem viděl, mě nadchli niněristé Dan Olaf Kahuda (včetně svého účinkování v kvartetu L'arrache-coeur v druhé půli večera) a jeho host a učitel Matthias Loibner. Hráli v prostoru pražské Písecké brány (škoda že také neexistuje písecká Pražská brána) a bylo to teda fakt maso. Joj niněra! To, co zúčastnění předvedli, naprosto přesahuje jakékoliv žánrové hranice. Na didjeridoo se prý dá zahrát jakýkoliv zvuk z přírody. Na niněru zahrajete (ne napodobíte!) zvuk jakéhokoli nástroje.
Druhý koncert, který nás (se ženou) okouzlil, bylo vystoupení kapely Relaxace (pánové Mazánek, Matoušek a Babuljak). Slavili 30 let. Fakt. Dnes už je u nás spolků, které hrají hudbu ovlivněnou Indií a dalšími ethny (uf), povícero. To jo, ale Relaxace jenom jedna. Kromě toho, že vždycky měli a mají smysl pro humor, je poznat, že všichni současní muzikanti si někdy prošli (nebo ještě procházejí) bigbítem. Takže to má koule. Móc pěkný. Udělali jsme si radost a koupili CD Indické a východní inspirace (nahrávky z 80tých let).
V divadle jsme viděli Radůza a Mahulenu v Národním (r. J. A. Pitínský) a "dryáčnickou hru" Bezruč?! pánů Motýla a Balabána v podání Divadla Petra Bezruče (mimochodem: představení doprovázela vpravdě roztomilá punková kapela).
Pivo měsíce - asi Rohozec a taky Opat bitter. Jo, a už jsem zjistil, proč mi pískaly snímače na tý Jolaně Alfa. Hurá!

Zářící Hugo
V září měl Hugo skvělou práci. Chodil po státních hranicích ČR-Bavorsko a fotografoval hraniční mezníky. Při té příležitosti objevil místo, kde indiáni patrně vytrhali koleje (viz. foto).





***************

Hugo, kvetem!
To je hrozný, jak ty měsíce letí...
Po Sapkowském jsem četl květnové číslo časopisu Host (ten čtu ostatně každý měsíc, jen to sem vždycky zapomenu napsat), pak skvělou knížku Jsme tady od Jana Balabána a nakonec ještě Sestřičku od Raymonda Chandlera. Chandlerovy romány můžu číst pořád dokolečka a nikdy mě to nepřestane bavit. Zrovna Sestřička je ze všech asi nejbeznadějnější.
Minule jsem sem zapomněl napsat o skvělém demu Maleedemo od Maleediv, tak píšu až teď – moc povedené CD. Na konci května taky vyšla nová deska Budoáru staré dámy – Dobrou noc, světlo, tak tu poslouchám právě teď.
Taky jsem si zašel do kina na Indiana Jonese a království křišťálové lebky. Pěkné. Na konci bych se spokojil s něčím méně pompézním, ale i tak se mi to líbilo. Indyho já můžu.
8. května hrála v Rock café Slobodná Európa (a Nežfaleš). Bylo to fajn, ale jen s jednou kytarou to prostě nemá ty koule. Sorry... 23. května slavil Nohaband u Rafa 15 let, tak jsem se zašel podívat i tam. O tom jistě něco napíše Fumas. Díky vlastnímu hraní jsem viděl fůru zajímavých kapel, které by se slušelo zde alespoň vyjmenovat: 3. Kultura, Nedělní lidé, Jiříkovo vidění, Ponožky pana Semtamťuka, Odnaha, Los Hongos, Prague ska conspiracy, Mňága a Žďorp....
A náš nejlepší koncert? U mě to v tomto měsíci na celé čáře vyhrálo vystoupení na Poličském rockoupání. To byla paráda.

Kdo se chce více dozvědět o Hugově květnovém soukromí, pro toho je zde mistrova stať Jak jsem si zahrál.

Fumasovic květenec
Koncertní běsnění, to jest festivaly, narozeniny, svatby a podobně, většinou zažíváme o měsíc pozdějc, tedy v červnu. Letos jsme si to vybrali s předstihem a viděli (a slyšeli) spoustu muziky. Na Kopaninském jaru: 3. kulturu, Sedící kameny, Malou bílou vránu, Mužy, Pánské potřeby, Trio Milana Kašuby,... na Proseckých májích např. Nedělní lidi, Jiříkovo vidění, BBP,… na Poličském rockoupání MCH band, Prouzu, Mňágu a Žďorp, Apple Juice,…
V koncertech avizovaných na webu jsme měli i jednu blíže neuvedenou svatbu. Teď už můžu prozradit, že se  nám vdávala kamarádka, trumpetistka a bubenice Jaňyčka Modráčková. Brala si Pavla Kaplana a kromě nás hrál ve Vrtuli Traband, Ponožky pana Semtamťuka, Veslelá zubatá a Disabled.
A aby toho nebylo málo, tak jsem jako divák ještě absolvoval festival na Okoři - Vladimír Mišík a Etc., Michal Prokop, Vlasta Redl a Svíťa, Hradišťan, Asonance… a hlavně naprosto famózní bretonský bard, harfeník a zpěvák Alan Stivell. Mýmu synkovi se splnil sen, dcera fotila v kotli a já viděl Stivella už potřetí a bylo to opět úžasný.
Spřátelený a hlavně čímdáltím lepší Nohaband slavil u Rafa patnáctiny a Jakub Noha si pozval Vaška Koubka (kterému během vystoupení vypadl zub!) s kapelou, divokého Vlastu Třešňáka taktéž s bandem a houslovou grundli Pod Černý vrch. Všechny tři party mají jedno(ho) společné(ho). Bicí v nich obsluhuje šedá eminence českého bigbítu a výborný instrumentalista Martin Rychta.
No, a předevčírem jsem se byl podívat v RockCafé na navažskou punkovou kapelu Blackfire. Koukám na předskokany, Američany Blaq Mummy, a říkám si:  "Hele, ten chlap vypadá jako Rychta...," ... a byl to Rychta.
I večery pod lampou se konaly. Přelouskal jsem Nerudovy Povídky malostranské, Lovce draků od afghánského spisovatele Khaleda Hosseina (ten chlapík je stejně starej jak já, ale naše zážitky z dětství se fakt dost lišej), Bereme, co je od Věry Noskové,  Dosud nenamalované obrazy - básně výtvarnice Evy Švankmajerové a Prázdniny od Jana Balabána (zdravím Huga:-)).
CDčka jsem si zakázal kupovat a půjčovat, abych strávil, to co jsem nasyslil minulý měsíc. Předsevzetí jsme porušili jen jednou a koupili si U Rafa od Vaška Koubka jeho "dětské" album Já A Můj TáTA.
V divadle jsme byli dvakrát, na festivalu Dítě v Dlouhé. Nejdřív na Villonovi F. (oprátku na krk ti věší) v podání  Slováckého divadla z Uherského Hradiště a pak ještě na Růžovém panterovi? (ten otazník tam má být) divadla Husa na provázku.
Naše děti ještě neznají dost starších českých filmů, takže jsme si pouštěli: Pension pro svobodné pány, Jára Cimrman ležící, spící a Kdo chce zabít Jessii? Hugo zapůjčil nádherné scifi Kerryho Conrana Svět zítřka. Kdo má rád comicsové postupy ve filmu, přijde si na své. A jako moučník se šlehačkou a višní jsme si dali kriminální retrokomedii Claude Leloucha Dobrák a zlí lidé.
Na závěr snad jen, že v Průhonicích na náměstí je malej pivovar a maj tam výbornou nefiltrovanou desítku. Když to vezmete z Hájů na kole... NIRVÁNA! Howgh.

Hugovo dubnování
Tak do toho, tentokrát toho není moc. Četl jsem akorát Sapkowského husitskou trilogii. Pěkně popořádku. Narrenturm, Boží bojovníci a Lux Perpetua. Co k tomu říct? Nebavilo mě to ani z poloviny tak jako zaklínačovská sága, ale pořád je to dobré. Ten člověk zkrátka umí psát a například jeho práce s citoslovci je excelentní. To bych taky chtěl umět.
Viděl jsem třeba Gympl, který se mi nelíbil ani trochu a v bedně dávali podařené filmy Erasmus a spol. a Co chytneš v žitě. O „žitu“ jsem si pamatoval, že je to dobrý film, ale že je až takhle skvělý, to jsem nějak zapomněl. Od Fumasovic rodiny jsem si ještě půjčil Sleepy Hollow a Jméno růže. To je obojí samozřejmě fajn.
Na koncertě jsem ani nějak žádným nebyl, furt sedím doma. Ovlivněn Urbanovým Hastrmanem, byl jsem se akorát podívat na Vlhošti a kolem Holanských rybníků. Líbilo se mi tam, jen mě mrzelo, že jsem si tu knížku nevzal sebou.
Takže když to shrnu, největším dubnovým zážitkem pro mě byl fotbalový match Bohemians 1905 – Brno (3:1). Hurá.

Fumas  „… a ještě tam budem,“ hostina dubnová
Konzumace literární:
V antologii českých písňových textů „…a den bude dlouhý“ je člověk, kterýho jsem nikdy zpívat neslyšel. Malíř, spisovatel (a kdovícoještěvšechno) Zbyněk Benýšek. Žádnou desku nevydal, a tak si ty písně můžu podle textů  maximálně představovat. V městský knihovně mi půjčili Benýškovy povídkový knížky My nejsme vrazi a Panoptikum 75. Dobrý, ale stejně bych rád slyšel ty písničky.
Vladimir Nabokov je u nás v rodině oblíben. Jeho Povídky (trojku) přinesla žena a čtli jsme oba.
Myš se dá v komiksu použít věru různě. To věděl už Disney. Art Spiegelman nakreslil Maus, drsný příběh z doby holokaustu v Polsku, a Lucie Lomová – Anču a Pepíka (četl jsem díl A. a P. zasahují) příběhy něžné a pohodové. 
Pokud mě namíchnete, tak vám prozradím, jak dopadne Harry Potter a relikvie smrti, protože je to vlastně detektivka.
První ženě a první textařce J. Hutky Zorce Růžové vyšla před časem knížka poesie Schody od muzea. Řekněme taková křehčí ženská beatnická poezie, čehož není nikdy přehršel, tudíž zaplaťpánbu za to.
Konzervovaní písníci:
Petr Skoumal – Březen. Doufám, že vydá desku i ke každému ze zbylých jedenácti měsíců. Jan Burian – Blues 4. kategorie, Božskej klid, Jenom zpívám, Zrcadlo, Dívčí válka. Buriana není nikdy dost, že? Petr Nikl – Přesletec. Ta skládanka je šílená, ale jinak zajímavý. Luboš Pospíšil – Příznaky lásky. Vše na svém místě. Petr Linhart – Sudéta. I s těma muzikantama je to pěkný. Neil Young - Living with War. Ten musel bejt teda fakt nas...ej. Steeleye Span – Bloody Man. Zněj už třicet let stejně a furt je to zábavný. Bob Dylan – Masked and Anonymous - soundtrack (česky Inkognito). Obsah CD není úplně totožnej s tím co je ve filmu. Jsou tam věci, který se na plátno nedostaly, a něco zas chybí. Groundhogs – Split. Pro mě fakt objev. Netušil jsem, že před Hendrixem už někdo dělal to co Hendrix.
Konzumace divadelní:
William Shakespeare - Richard III. (režie Michal Dočekal.) Krajčo tkzv. expresivní. Šikovnej člověk. Jiří Suchý – Sekta. Pana Suchého odvážný a povedený počin. Irena Dousková, Jan Borna – Oněgin byl Rusák (Divadlo v Dlouhé). Bravissimo!
Konzumace filmová:
Andrej Tarkovskij – Stalker. Klasika, krása, hlavně ta scéna jak jede drezína. Doporučuju pro chvíle, kdy myslíte, že už se nezastavíte. Petr Zelenka – Karamazovi. Divadlo dobrý, ten zbytek, nevim… Jaromil Jireš (a Ester Krumbachová) – Valerie a týden divů. Jeden z nejkrásnějších českejch filmů. V Anglii je to prej kultovní záležitost.
Každoroční obžerství literaturou:
Praha Výstaviště - Knižní veletrh.
Výstavy:
Design Match 2008, Michael Rittstein - oboje ve Veletržním paláci.
Návštěva u přátel:
Kapely Neúspěšný atlet a Tajné slunce ve Vrtuli. Příjemnej rodinnej večer. 
Vejlet:
Český ráj – Kozákov, Rotštejn, Klokočské skály… Nejdřív jsme si mysleli, že na Kozákov nikdo nechodí. A pak se ukázalo, že nahoře je parkoviště a rogalisté přistávají rovnou ve výčepu a dávají si skořicové palačinky s rohozeckým pivem.

***************

2008

Hugův listopad (a kousek prosince)
CD: Živé kvety - Bez konca, Květy - Kocourek a horečka. (jedno lepší než druhé)
knížky: Marquezových Sto roků samoty a Zweigovo Netrpělivé srdce. (jedno lepší než druhé)
filmy: Život je zázrak, Spiderman 3, Zaklínač, Kurs negativního myšlení, Goyovy přízraky, Mlýny, Vesničko má středisková.(vyhrála to Vesnička, naopak Zaklínač byl jeden z nejotřesnějších zážitků v mém životě. Důrazně vás před tímto filmem varuji!!!)
divadla, výstavy, vernisáže, výlety: ani ťuk.
koncerty: Vybaví se mi tři. MaleeDivy u Rafa, skvělý dívčí vokální sextet, doporučuji!! Gothard a Květy (viz výše) v Plzni na akci Dřenění, speciálně Květy mě velmi mile překvapily. No a včera (3.12.) jsem byl v Lucerna music baru na křtu nové (a zdá se že velice dobré) desky kapely Prouza. Kromě nich hráli ještě moji oblíbení Priessnitz a bylo to skvělé. Jaromír Švejdík je dokonalým prototypem rockové antihvězdy. Vypadá, jako fotřík, zapomíná texty, na tamburínu hraje a tleská mimo rytmus, s publikem skoro nekomunikuje a teď jsem si všiml, že už mu roste dokonce i pupek. Přesto měl včera všechny lidi v narvaném klubu doslova v hrsti. Včetně mě.
Z Bureších listopadových akcí to u mě vyhrála Sodoma Gomora v Babicích. Tak zuřivé publikum jsem už dlouho neviděl...

Fumas - pozdě v listopadu, aneb listopadový uragán
Muzika:
Začátkem měsíce jsem pár dní poslouchal poslední CD Trabandu. Máme ho už od vydání, ale teď, v zadumaném podzimu, jsem se k němu vrátil. Moc pěkná deska.
Jára Kratochvíl, sběratel folkrocku a psychedelie, mi přivezl paklík devíti CD z přelomu šedesátých/sedmdesátých let. Největší pecky: Traffic - Last Exit a Family - Entertainment. Ze stejného období a vlastně i stejného, psychedelického ranku jsou alba Deep Purple III a The Book of Taliesyn (tedy dvojka od téže kapely). Dárek od Línýho Honzy z Kropáčovy Vrutice. Purplovská psychedelie mě dneska bere o mnoho víc než jejich pozdější hardrock. Nějak to (alespoň pro mne) méně zestárlo.
Naprostý překvápko, který jsem pro změnu dostal od básníka Eji Kulovaného: Boys Next Door - Melbourne, live 1977. Osmnáctiletej Nick Cave. Absolutní punk. Nadchlo to celou rodinu.
Knížky:
F. H. Burnettová - Tajemná zahrada. Už dvakrát jsem ji viděl zfilmovanou od Agnieszky Hollandové. Na knížku jsem narazil v antikvariátě. Vydání z dvacátých let. Klidná věc z dob dávno minulých. Ani jeden akční hrdina. Dále pak Tomáš Halík - Noc zpovědníka, Ray Bradbury - Zen a umění psát (eseje o spisovatelském řemesle), již zmiňovaná Heu-Heu příšera od Henri Ridera Haggarda (no, není to o King Kongovi), Egon Bondy - Máša a Běta, Francois Marie Luzel - Keltské pověsti a pohádky (Bretaň), comics Lucie Lomové - Anna chce letět a taky jsem konečně dočetl Magorovu sumu. Kvalitní poezii u nás čteme na záchodě, přijde mi to rozumnější, než se tam zavírat s nějakým románem. To se pak člověk začte a ostatní tlučou do dveří.
Filmy:
V kině jsme byli akorát na Once s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. Pěkný. Mám rád filmy, kde se nic neděje. To myslim vážně. Doma na DýVýDýčku, pokud si vybavuju, tak Antonioniho - Zvětšenina, Otec a otec s Pierrem Richardem (s tímhle pánem mohu v podstatě jakýkoliv film) a asi ještě něco, ale už nevím.
Divadlo:
Goldoni - Lhář (naše oblíbené Divadlo v Dlouhé), Tři sestry (jako fraška, opravdu) taky v Dlouhé, ale v podání hostujícího divadla Petra Bezruče. vynikající Teremin (s překvapivým koncem) - v Dejvickém a v Arše Vizita - Bez cukru.
Ještě jsme byli na nějakých výstavách: na Boudníkovi v Galerii U Prstenu, na Zaostalých v Městské knihovně...
... a na vynikajícím dvojkoncertě Nohabandu s KonVRZkem v hospodě Na Slamníku.
Tak to je můj, náš listopadový uragán, průtrž, průvan, atakdál.