Hugův pádící březnový slon
Ty bláho, za deset minut mi jede autobus na zkoušku a právě jsem
zjistil, že jsem Fumasovi pořád neposlal březnového slona.
Takže se s tím nebudu víte co a naflákám to tam jedno za druhým,
jak to šlo.
Hodiny nejsou nejlepší
McEwanův romám, ale i tak
jsem si početl náramně. Nejdřív trochu nuda, ale jak hlavní
hrdina stárne, rozuměl jsem mu čím dál tím víc. Ha ha.
Neviditelné kořeny od
Hynka Čapka jsou trochu
barvotiskové, ale vlastně mě to docela bavilo. O Baťových si
toho musím přečíst víc.
Komiks
Alana Moora V jako vendeta je bezvadný.
Doporučuji.
Poslouchal jsem album
Pouta od kapely
Malé zuby.
Povedená deska. Místy to díky nástrojovému obsazení trochu
připomene Psí vojáky, ale to vůbec není na škodu a hlavně –
opravdu jenom místy! Jinak je to samozřejmě o něčem jiném. O
krásně slazených (nikoli cukrem) dívčích sborech a pochopitelně
také o velrybách.
Shlédl jsem kupodivu hned dva filmy.
Přišla v noci potěšila, pobavila a zároveň vystrašila.
Brilantní dílo.
Na
Úsvit jsem se podíval mimo jiné inspirován výše
zmíněnou Čapkovou knihou. Líbila se mi ta prvorepubliková
stylizace, která byla ovšem posunutá trochu jinam, což bylo
fajn. Oceňuji tu odvahu. A Eliška Křenková byla samozřejmě
skvělá.
27. března jsem v divadle
Na zábradlí shlédl představení
Uvnitř banánu a můžu vám ho jedině doporučit. Skvělá hra
o skrytých géniích v hudbě. Opravdu povedené ve všech směrech,
včetně vtipné hudby
Martina Kyšperského. Komu se nechce
táhnout do divadla, přečtěte si alespoň stejnojmennou knihu
Pavla
Klusáka, podle které tento kus vznikl. I ta stojí za
přečtení.
Tak.
Autobus mi stejně frnknul, takže na zkoušku přijdu pozdě.
No nic, svedu to na Fumase….
Fumasovy díky za březenec (páč poděkovat je hezký)
Vždycky si říkám, že to napíšu dřív než Hugo. A nikdy to
neudělám. Vždycky mě dostane. Jsem pomalej, váhavej střelec (ve
skutečnosti blíženec), ale hlavně mám pocit, že už nedělám deset
věcí najednou, ale nejmíň čtyřicet... Psychicky směřuju k pasení
ovcí a meditování nad rozkvetlou pampeliškou, ale mé okolí je
jiného názoru. Ještě tohle, ještě tamhleto... Uznávám, že občas
si něco navymejšlím i sám.
Celou knížku jsem přečetl za celý březen snad jen jednu. Víc si
nevybavuju.
Vražda ve Večernici, detektivka od
Anthony
Horowitze, kterou jsem koupil Daně k Vánocům. Klasická,
kvalitní v duchu Agathy Christie, jen má víc jak šestset stran.
Já vím, čím víc stran tím větší honorář pro autora, ale
přimlouvám se za kratší knížky. Jinak jsem nahlížel do lecčeho,
hlavně do časopisu
UNI, který nám tenhle měsíc přišel i
lednový a únorový. Díky Česká pošto žes po urgencích
zafungovala. Jo, pak vlastně ještě komiks
Srdcovka od
Štěpánky
Jislové. Pro mě osobně trochu drsnější
záležitost, asi spíš pro holky, než pro kluky, ale dobrý. Teďka
čtu
Klusákův opus
Uvnitř banánu, o kterém
informuje i výše zúčastněný Hugo. Překvapení: některá z hesel
uvedených v knize jsou očividně mystifikace! Která? Neřeknu.
Hledej Šmudlo...
Výstavy?
1796–1918: Umění dlouhého století - Veletržní
palác. Stálá exposice Národní galerie, první část výstav o
kterých jsem psal v minulých S(a)lonech. Začal jsem třetí částí,
pokračoval druhou... a z téhle první máme zkouknutou asi
třetinu.
Koncerty? U Vystřelenýho voka s námi hrál skvělej
Neúspěšnej
atlet a výborný
Boží muka. Spokojenost.
Filmy?
Formanův semaforský
Konkurz v bio
Ponrepo. Pan promítač, nebo možná slečna, prostě někdo, ohulil
zvukovou stopu co to šlo a mě konečně docvaklo jakej nářez byla
kapela Crystal, se kterou zpívala Věra Křesadlová. Kam se na ně
hrabou dnešní popoví mrchopěvci. Tohle by se mělo hrát v rádiu!
Taky jsem byl ještě jednou na
Karaoke blues. S těma,
který to ještě neviděli. Tak moc se mi to líbilo, že jsem musel
ještě jednou.
Po večerech občas koukáme na
slečnu Marplovou. Oni to
trochu předělávají, ty zápletky, a pokaždé to není ku prospěchu
věci. Ale my si pak trochu zanadáváme a stejně si to příště zas
pustíme.
Co jsem poslouchal? Opět album
Heron od
Mika Herona
z roku 1970. Naprosto neskutečná, nadčasová muzika, k tomu výše
zmíněnému pasení ovcí. A dnes jsem si celé dopoledne a část
odpoledne pouštěl písničkáře - outsidera
Daniela Johnstona
(za což může Klusák). Díky za takovýhle outsidery.
No, a díky za krásný, neplánovaný Velikonoce... Toť asi vše.
Hugův podvyživený únorový slon
Tentokrát s tím budu rychle hotový.
Ani nevím, co jsem poslouchal, myslím, že víceméně to samé co v
lednu.
Četl jsem:
komiks
Supro – Hrdinové na dluh (
Jislová / Svoboda /
Fischmeister). Celkem to šlo, ale čekal jsem víc.
Jaroslav Havlíček –
Neviditelný. Nedávno jsem ho
našel v hezkém vydání ze šedesátých let v jedné knihobudce, tak
jsem si ho dal znovu a jen mě to utvrdilo v názoru, který jsem
získal už po prvním čtení: lepší knihu neznám.
Fumas –
Mezera mezi zdí a parketama. Chápu, že v
rámci této rubriky to může vypadat jako vlezdoprdeláctví, ale
fakt to tak není. Fumasovo opus magnum mě nadchlo. Ukázky v
programech kabaretů PB byly sice fajn, ale působily (logicky)
trochu fragmentálně. Kniha samotná je výborně postavená, dobře
vymyšlená a čte se opravdu jedním dechem. Radost!
26. března jsem v divadle komedie shlédl divadelní hru
Švejk
2024 v aktualizované verzi od
Anny Saavedry v
podání Jihočeského divadla. Líbilo se mi to hodně. Švejk zde
odhazuje uslintanou pivní masku, kterou mu nasadil lidový
folklor a nejednou jako by ožil. Bravo!
Na Netflixu čumim na seriál
Sex Education.
A to je všechno.
Fumasův úmor
Úmor nikoli však úhor (dělo se toho hodně, uteklo to rychle…).
Dočetl jsem
Hru se skleněnými perlami od
Hermana
Hesse, kterou jsem dostal od syna Mikuláše. Kniha skvělá a
pozoruhodná. Dá se vnímat několika způsoby a v několika
rovinách, záleží na tom co si vyberete. Vřele doporučuji.
Průběžně si stále čtu
A Boook of Days - deníkové a
fotografické zápisky
Patti Smith. Přečetl jsem
Zločin
v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře Josefa
Škvoreckého. Knihu náhodně koupenou v antikvariátě o
jejíž existenci jsem neměl tušení. Scénář Irenka v mnohonásobném
zrychlení (inspirovaný H.G. Wellsem), který J.Š. napsal společně
s manželkou Zdenou Salivarovou nebyl nikdy zfilmovaný, přestože
je to, dle mého názoru, drobný skvost. Stejně tak dodnes nikdo
nezfilmoval Zbabělce (v knize je pouze malá část scénáře).
V biografu jsme byli na
Karaoke blues Akiho Kaurismäkiho.
Překrásný, pomalý film kde si můžete užívat čtení mezi řádky. V
klipové sekvenci s dvoučlennou dívčí kapelou Maustetytöt (
https://www.youtube.com/watch?v=Ulrss-bwRVk
) se mihnou muži připomínající Iggyho Popa, Micka Jaggera (či
snad Stevena Tylera)... Ještěrka se kterou na stavbě jezdí
kamarád hlavního hrdiny se jmenuje Hyster, stejné slovo je pak v
názvu knihy, kterou od kamaráda dostane... Režisér cituje scény
ze svých předchozích filmů: dívka přijde z práce domů, navyklým
pohybem pustí rádio, ale namísto rockandrollu (jako ve filmu Muž
bez minulosti) se ozvou zprávy z ukrajinského bojiště... Na
Karaoke blues (v originále Kuolleet lehdet - Padající listí) se
chystám určitě ještě jednou.
Byl jsem opět na koncertě
Hazuky v Kafíčku, opět pohoda,
tentokrát ještě navrch skvělá dámská vokální kapela
Těsto.
Fotky a videa jsou k vidění na mém profilu na FB.
Výstavy: Veletržní palác -
První republika (1918 - 38) a
Konec černobílé doby (1939 - 2021). Na sebe navazující
stálé expozice moderního malířství. V dobrém slova smyslu
vyčerpávající. Lepší vidět na několikrát. Villa Pellé -
Lachland - Adolf Lachman. Dystopické, hravé...
S Původním Burešem jsme si začátkem měsíce zahráli unplugged v
Dobré trafice, psal jsem již minule (záznam existuje,
zpracovávám ho). V klubu Kaštan na 37 letech PB jsme pokřtili
můj dlouho připravovaný grafický román (komiks) Mezera mezi zdí
a parketama. Je o kapele Originální Hrubeš, která hraje v
osmdesátých letech v totalitní zemi více než připomínající
Československo. Příběh vypráví kytarista Fugas a na basu s ním
hraje Butan. Knihu vydalo nakladatelství Galén za což jim moc a
moc děkuji :-) Na přestupného února, dne 29.2. jsme ještě s
částí PB absolvovali unplugged koncert a já autogramiádu v
Knihkopci v Holešovicích.
Jinak jsem se celý únor pokoušel koupit auto. Co jsem zažil? Jak
to dopadlo? O tom zas někdy jindy.
PS.: Milý Hugo Neviditelný od J. Havlíčka je i má
velmi
oblíbená kniha :-)
Hugův modrý s(a)lon, leden 2024
Předem podotýkám, že jsem se v lednu čtrnáct dní flákal
doma na nemocenské, takže jsem měl opravdu hodně času na čtení.
Takže:
Romain Rolland –
Petr a Lucie. Narazil jsem na to
v jedné knihobudce a řekl jsem si, že možná nebude na škodu
připomenout si nevinnost svých sedmnácti let. Nebylo.
Jan Otčenášek –
Kulhavý Orfeus. Taky úlovek
z knihobudky. Dost mě to bavilo. Je to psané ještě takovým
starým způsobem, úplně jinak, než jak se píší dnešní romány.
Otčenášek má na všechno spoustu času, nikam nepospíchá a vyžívá
se spíš v popisu pocitů, než v akci. Prima.
Olga Stehlíková –
Mojenka. Tuhle knížku pro děti
jsem si přečetl hlavně kvůli názvu, který se mi strašně líbí. A
nelitoval jsem. Hodně smutné vyprávění o jedné holce, co má
nemocnou mámu.
Jiří Franta –
Singl. Komiks o jednom nezadaném
třicátníkovi je pozoruhodný především tím, jak naprosto věrně
vystihuje atmosféru v Ďolíčku při zápasech Bohemky.
Neuvěřitelné!
Nirmal Varma –
Ty dny v Praze. Indický
spisovatel Nirmal Varma začal v roce 1959 studovat
v Praze a zůstal tu až do roku 1968. Napsal v té době
několik povídek a novel odehrávajících se mezi Loretou a
Vinohrady. Zajímavé.
Brigitte Giraud –
Žít rychle. Povedený román
současné francouzské spisovatelky o tom, co by se stalo, kdyby…
Petra Soukupová –
Divné děti a smutná kočka.
Prostě druhý díl, no.
Poslouchal jsem:
Čtvrt na Smrt –
Láska. Vždycky. Mladá
kapela. Je to jejich třetí deska a je to fajn. Chytré a pestré.
Nehorázně mě baví písnička Startovní čáry.
Dáša Vokatá –
Najdi místo pro radost. Archivní
nahrávky ze 70. a 80. let, které vyšly u Guerilla Records (v r.
2011). Tohle mě bavilo fakt hodně. Ty melodie, ty texty, ten
hlas! Ten osud.
Petr Nikl / Martin Kyšperský – Zní to tak nějak přesně,
jak byste čekali. Pokud se tedy od těchto pánů dá čekat něco
konkrétního.
Mutanti hledaj východisko –
Puma. Přiznám se –
jeden nesoustředěný poslech. Ale moc mě to nebavilo.
Dokonce jsem viděl jeden film:
Avatar 2. Nepochybuji, že
jste to všichni už viděli a všechno o tom četli, tak nebudu
nosit sovy do Atén.
A pozor! Zní to skoro neuvěřitelně, ale byl jsem na koncertě.
Konkrétně na festivalu
Homér´s memorial, který proběhl
v pátek 12. ledna v brněnském
Unleaded café.
Vyrazili jsme tam s kamarádem původně na Karla Vepřeka,
kterého jsme sice nestihli, zato jsme stihli kapely
Nachmelení
starci,
Old Minka Band a
Putrescin. Byl
to skvělý večer!
Fumasovic lednovej mokrej slalom
K Vánocům jsem dostal hromadu knížek, tak se tím prokousávám.
Méně známé nestvůry kanadskoamerickohogkongské autorky Kim Fu
jsem stihl přečíst ještě v prosinci a zmiňuji se o nich v
minulém povídání.
U Ra No va je experimentálně psané
podobenství o nezničitelnosti dobra i zla od
Lenky Elbe.
Kniha mě bavila, možná bych ji trochu pokrátil, ale možná jsem
jen netrpělivý s komínkem knih vedle postele :-)
Praha beatová Radka Diestlera je v dobrém slova smyslu
průvodcem po místech, kde se v naší výše zmíněné vesničce hrála
výše zmíněná hudba. Kniha je strukturovaná kartograficky, což je
v pořádku, nikoliv historicky, což někoho může mrzet… Mně to
nevadí.
Utopia Avenue od
Davida Mitchella je tematicky
podobná. I zde jde o bigbít, potažmo rockovou či psychedelickou
hudbu. Děj se odehrává v Británii v druhé polovině šedesátých
let minulého století. Mitchell popisuje příběh fiktivní kapely,
která se na společných pódiích potkala a hrála snad s každým.
Tahle kniha je pro mě záhada. Záhadou je, proč si autor vybral
prostředí rockové hudby, ve kterém se nejspíš nepohybuje a nemá
s ním větší zkušenost. Ještě větší záhadou je, proč údajně
zkušená překladatelka text přeložila tak, jak ho přeložila. Do
češtiny totiž převedla úplně všechno, včetně notoricky známých
názvů slavných skladeb. Žebrák s kytarou hrající Satisfakci je
jen jedna z perel. Našel jsem si na webu ukázku původního textu
v angličtině. Český překlad se od něj dost liší. Snaha vtipnit
původní text, který je mnohem sušší a přímočařejší, je dost
nepochopitelná. Působí to jako souboj překladatelky s autorem.
Nerozumím tomu. V poslední části kniha sklouzává do mystiky, kde
se autor cítí mnohem více doma a i překlad se “zklidňuje”.
Filosofie populární písně od
Boba Dylana vychází
z autorových rozhlasových pořadů, v nichž pouští své oblíbené
písně. Průřez populární hudbou od třicátých let do dneška.
Dylanovy postřehy a komentáře k jednotlivým skladbám jsou vtipné
a zajímavé, tak jak by se dalo čekat. Knihu si čteme nahlas a
pouštíme si z youtube ukázky. Velmi příjemné.
Před spaním se nořím do Hry se skleněnými perlami od Hermana
Hesse. Baví mě to, jsem asi ve dvou třetinách, referát podám
příště.
Co jsem poslouchal? Na Štrosmajeráku rušili prodejnu CD, prý tam
bude další úžasná kavárna (ach jo). Výprodej za 50% přilákal i
mne. Takže:
Květy -
Hrdina do půl osmé,
Střela
zastavená v jantaru,
Kocourek a horečka (něco z
toho už jsem znal, ale neměl na CD),
Jaroslav Hutka -
Sladké
žluté,
Jaroslav Erik Fryč a Čvachtavý lachtan -
Jsi
orkneyské víno (příjemné překvapení),
Sváťa Karásek
-
Rány zní,
Luboš Pospíšil -
Chutnáš po
cizím ovoci,
Jarda Svoboda -
Sólo, atd.
Bavilo mě všechno, jinak bych si to nekupoval.
Co jsem viděl? V kině jsme byli na
Mnichových memoárech
Friedricha Fehera (dnes už tak trochu legrační němý film
z roku 1922),
Potopeném světě od
Alexandra Kordy
(taktéž němý film ze stejného roku, antiutopie nejspíš
inspirovaná negativními dojmy z ruské revoluce) a na legendárním
a geniálním filmu
Kouř, který v roce 1990 natočil
Tomáš
Vorel.
Byli jsme na masopustu ve Zbuzanech. Masky, kamarádi, písně,
dobroty, kořalka, pivo...
Výstavy:
Fotograf Festival #13 - Veletržní palác
(digitální technologie, umělá inteligence... jediný autor, který
ve mně nevzbudil depresi, byla Lynn Hershman, americká umělkyně
se svým alter egem Robertou Breitmore),
Veřejná plastika
1796-1918 - Veletržní palác (po umělé inteligenci byla
velmi uklidňující) a nakonec
Petr Brandl -
Příběh
bohéma - Valdštejnský palác (zážitek).
Původní Bureš hrál v klubu Cross na festivalu pro Ukrajinu. Dále
hráli
J. H. Krchovský a Krch-off band,
OTK,
Jakub
König,
Jakub Cermaque,
Hanzík a další…
Bylo to moc pěkné. Odehráli jsme též koncert v Dobré trafice,
který byl v sobotu od 15:00 a kromě těch, co chodí rádi brzo
spát, tam byli i lidi s dětma. Taky moc fajn.
Dnes jsme byli na pohřbu kamaráda Michala Kunsta. Měli jsme ho
moc rádi. Nevím, co víc napsat.
Nechci končit smutně, tak snad jen, že jsme pak celá parta šli
na stejném hřbitově ještě ke hrobu Sváti Karáska. Je úplně
mrňavej, ten hrob. A všude kolem je les…
Hugovo prosincové zevlení
Není nad to si předvánoční rozjímání zpestřit vzpomínáním na
vše, co člověk prošvihnul. Avšak nepředbíhejme, číst ještě
stíhám.
Tajný život domorodců od
Jana Kholla je sice
stopadesátou variací na krizi muže středního věku, ale vlastně,
proč ne? Toto se alespoň zdálo být autentické a to se cení!
Big
Mac od
Serhije Žadana, to ovšem byla jiná káva.
Ukrajinský intelektuál studující (?) ve Vídni
v devadesátých letech minulého století. Takové ty povídky,
co otřesou vašim vnímáním světa. Líbilo se mi to moc. Co dál?
Snad už jen skvělý komiks
V hlavě Sherlocka Holmese
od
Cyrila Lierona a
Benoit Dahana. Lahůdka. Co
víc si přát? Možná větší formát. Do nejmenších detailů
propracovaná kresba by si ho zasloužila a moje oči ocenily.
V kině Světozor jsem byl s dětmi na filmu
Chlapec
a volavka a víte co? Vůbec se mi to nelíbilo. Při vší úctě
k tvůrcům a k tomu, co všechno dokázali. Děti ovšem
byly nadšené.
Tak a teď ta hlavní, ostudná věc. V prosinci bylo
v Praze plno koncertů, které byly určitě fajn a na kterých
jsem vinou nemoci, nebo vlastní lenosti nebyl, takže výjimečně
zde uvedu seznam akcí, na kterých jsem nebyl (ale původně jsem
si myslel, že na ně půjdu):
14. prosince hráli
Echt! U vystřelenýho oka,
Tajné
slunce v Kaštanu a
Původní Bureš ve zkušebně
19. prosince jsem se mohl
naučit něco nového
v Lucerna MB
20. prosince hrálo
Severní nástupiště
v kasárnách Karlín a
Květy v KD Barikádníků (a to
ještě odpadl koncert
Terrible 2s v Akropoli).
21. prosince hráli
Kapitání průmyslu a
Boží
muka v Crossu
A aby toho nebylo málo, tak
17. prosince hrál
v Libčicích
Víťa Marčík. Tam jsem taky nebyl.
Fumasi! Nechceš si najít nějakýho aktivnějšího přispěvovatele?*
Veselé Vánoce a šťastný nový rok.
Hug.
*Hugo
, mohl bych říct: "Nechceš si najít
nějakého hbitějšího redaktora?"
Tvůj příspěvek mi ležel
v počítači od 21. prosince. Nemáme si co vyčítat :-)
Fumas
Fumasův mnohočetný prasinec zakončený setkáním s
vílami
Mám pocit, že letošní prosinec začal někdy strašně dávno, v jiné
době, jiném století a jiné realitě. A kdysi dávno, bylo to
prvního, v pátek jsme byli v kavárně Souterrain na skvělém
koncertě kapel
Band No.7 a
Eliška & Nick Old
Time String Band. Americana, tradiční písně, moc pěkné...
Kapela stojí na podiu kolem jednoho mikrofonu a zvučí se tak, že
se sólista k tomu mikrofonu nakloní... O pár dní později pak zas
v kavárně Kafíčko hrála kapela
Hazuka. Chodím tam na ně
moc rád, je to přátelské, rodinné...
Namlsáni z listopadu jsme absolvovali dvě představení v
Semaforu.
Poslední štace, hra z roku 1968, která začíná být opět
proklatě aktuální, a tradiční vánoční představení
Tiše a
ochotně, které je v něčem vždycky stejné a v něčem vždycky
jiné. Spokojenost.
Původní Bureš si v prosinci zahrál dvakrát. Poprvé ve zkušebně
pro kamarády. Vánoční koncert/večírek společně s
Jakubem
Nohou a
Markétou Agnes Jůdovou - Hrubínovou. Lidi
si donesli občerstvení, takže opravdu večírek... Druhé hraní PB
bylo při mši v kostele Nejsvětější Trojice. Mši celebroval
Láďa
Heryán. Nebylo to poprvé, hrajeme tam moc rádi.
Co jsem četl?
Umyvadlo plné vajglů od
Michala Šandy
(hravé, občas drsné, zábavné, pořiďte si, posuďte sami...),
Půjdeme
do Mů od
Ivana Wernische (oslovilo mě velmi, měl
jsem půjčeno z knihovny, chtěl jsem si knihu pořídit, ale zatím
nesehnal),
Čím se liší tato noc od
Ireny Douskové
(baladické příběhy rámované dvěma trochu optimističtějšími),
Krajinou
samoty - povídková antologie současných lotyšských
spisovatelek (ze začátku se mi to líbilo, pak už bylo té deprese
moc, ještě to tu mám, třeba to dočtu),
Kim Fu -
Méně
známé nestvůry 21 století (povídky, mladá
kanadsko-americká autorka hongkongského původu, vánoční dárek,
trochu evokuje Bradburyho, líbilo se mi hodně).
Viděl jsem film
Blues Brothers, je skvělý, výborná
muzika a naprosto zběsilý děj. Předpokládám, že ho všichni už
dávno znají a já byl poslední, kdo to doteď neviděl.
Včera jsme se dívali na dokument
Viliama Poltikoviče Šťastny
ať jsou všechny bytosti - Míla a Eduard Tomášovi. Je to
síla, doporučuji.
Poslouchal jsem kdeco, teď si zrovna pouštím album
Heron
z roku 1970. Sólová věc od
Mika Herona z kapely
Incredible String Band. Výborné CD natočily před časem
Ruce
naší Dory. jmenuje se
Kráter po bazénu. Dana ho
našla pod stromečkem.
Co se týče výletů, chodili jsme hodně, vesměs po Praze, mám
prošlapanou díru v levém kramfleku a to jsou ty boty (farmářky)
docela zánovní.
Dělo se toho taky hodně, o některých prosincových zážitcích se
mi rozepisovat nechce, ale na závěr historka anoncovaná v
titulu. Přišel jsem do koloniálu na menším městě. Pozdravily mne
dvě mladé, usměvavé, hezké prodavačky. Chvilku jsem vybíral a
pak řekl, že bych si dal deset deka paštiky. Jedna z dívek
paštiku ukrojila, zvážila, přišla k ní ta druhá, chvilku něco
řešily, pak jedna z nich nalepila na balíček takovou tu
samolepku s čárovým kódem a balíček mi podala. Odebral jsem se k
pokladně, ke které v minutě přišla ta samá dívka, přejela
balíček čtečkou čárových kódů a s úsměvem řekla:
"Korunu dvacet."
"Mohu platit kartou?"
"Samozřejmě," usmála se dívka.
Zaplatil jsem kartou, vyšel ven a po pár minutách mi to došlo.
Podíval jsem se na cedulku s čárovým kódem. Bylo na ní opravdu
Kč 1,20. Vysvětlení? Potkal jsem víly. Příště budou v tom samém
obchodě zas ty zachmuřené starší dámy, co tam bývají vždycky.
Ale to nevadí. Chápu, že člověk nemůže potkávat pohádkové
bytosti každý den.
Hugův listím zapadaný s(a)lon
Tento měsíc toho bude víc, tak pojďme rovnou
k věci.
Přečetl jsem si
Krev na sněhu od
Jo Nesbø
(bavilo),
Náklonnost od
Sarah Watersové (bavilo,
ale až od půlky),
Klasztor od
Petra Sagitariuse
(nebavilo),
Jako dech od
Davida Jana Žáka
(bavilo, potěšilo) a nakonec
Klub divných dětí od
Petry Soukupové. To jsem četl už podruhé a líbilo se mi to
stejně jako poprvé. Právě vyšlo volné pokračování (
Divné děti
a smutný kocour), tak jsem si to chtěl připomenout, než se
do toho pustím.
Povedlo se mi (i když vlastně spíš jen náhodou) vidět pár
skvělých koncertů. 9. 11. jsme hráli s Hugo a já na
Slamníku a po nás vystoupila jakási kapela, teď si nemůžu
vzpomenout, měla takovej divnej název. Nějak jako
Působivý
Bureš. Byli fakt dobrý! Hned další den jsem hrál pro změnu
s Neúspěšným atletem v Kamině a po nás hrál
Odečet
plynu. Výborná kapela. Blues rock, jižního střihu, to
znamená Braník a povodí Botič river. No a na Kamině jsem byl
ještě jednou, konkrétně 22. 11. na 30ti letech
Nohabandu.
Mňam!
Měl jsem zase pár veřejných čtení, mimo jiné i extrémně
podařenou akci v
knihkupectví Jakuba Demla
v Třebíči (obchod doporučuji), kde jsem zakoupil
vinyl
Pearl od
Janis Joplin a před svým čtením
ještě stihl vystoupení slammera, který si říká
Pan Fenek,
v místní knihovně. Přiznám se, že jsem měl ke slam poetry
poněkud odtažitý postoj, ale Pan Fenek v mých očích tento
žánr naprosto rehabilitoval. Skvělé to bylo!
Konečně jsem viděl film
Banger, na který jsem se chystal
už dlouhé měsíce. Nezklamalo. Naopak, asi to bylo ještě lepší,
než jsem čekal. Mám radost.
Co jsem poslouchal? Kromě výše zmíněné Joplinky jsem si pořídil
ještě vinyl
Automatic For the People od
R.E.M..
To jistě všichni znáte, tak co o tom psát? Třeba to, že
bubenický part v písničce Drive by se měl vyučovat na
konzervatoři jako zářný příklad toho, kdy muzikant potlačí svoje
ego ve prospěch písničky. No a úplně nejvíc jsem poslouchal CD
Odečtu
plynu –
Čtvrtá odbočka na Braník. Velmi zábavná
deska, byť asi osm let stará. Nové singly vydali
Kvietah
(Lucie) a
Mutanti hledají východisko (Lexus). Obojí
navnadilo, takže člověk se může těšit i na něco jiného, než na
Ježíška.
Uf, hotovo, honem odeslat Fumasovi…
Fumasovy tanečky nejen mezi padajícím listím
V Ponrepu dávali
Setřelé písmo. Konečně! Vždycky jsem ho
chtěl vidět. V roce 1919 natočil
Joe Jenčík film
Palimpsest.
Ze zúčastněných herců jsou známi pouze Karel Lamač a Antonín
Vaverka. Údaje o obsahu filmu se nedochovaly. Snímek byl uveden
10. 10. 1919 v bio Lucerna. Scénář napsali Joe Jenčík a dnes tak
trochu zapomenutý genius českého filmu Jan S. Kolár. Film ve své
první podobě je považován za ztracený. O rok později byl na
popud Lamače snímek ve Vídni dotočen a přepracován pod názvem
Setřelé
písmo. Mezi herci se objevila Anny Ondráková, Hana
Jenčíková a další. Režie se ujal
Josef Rovenský. Příběh
o sochaři, který získá středověký rukopis v němž se skrývá část
zprávy o ukrytém pokladu…
Jako druhý film se ten večer promítal další snímek Josefa
Rovenského
Tulákovo srdce. Je překvapivý mimo jiné i
tím, že v něm postupně umřou všechny hlavní postavy. Zvláštní…
Takové věci se dnes myslím již netočí. Další filmové zážitky:
Karl
Heinz Martin -
Zadními schody (Německo 1921.
Realismus versus expresionismus. Fakt hustý.),
Paul Leni
-
Od jitra do půlnoci (1920. Výtvarně
nejexpresionističtější ze všech německých expresionistických
filmů.),
Elo Havetta -
Slávnosť v botanickej záhrade
(Československo 1969. Po letech jsem viděl podruhé, je to určitě
dobrý snímek, opět jsem ho moc nepochopil, ale to asi nevadí...)
Byli jsme na křtu knihy naší kamarádky, spisovatelky,
ilustrátorky a hráčky na keltskou harfu
Jany Maffet Šouflové
-
Lionet a jiné podivné případy. Je to již druhý svazek
o londýnském koronerovi Lionetovi. Ten první
Svitky z
londýnského mostu byla středověká detektivka. Aktuální
kniha je povídková a pohybuje se v oblasti detektivky,
středověké fantasy a horroru. Už jsem ji přečet a je skvělá.
Užili jsme si vernisáž krásných prací fotografa Mirka Beneše.
Fotky deklů od kanálů a podobných detailů jsou mi velmi blízké
:-)
Původní Bureš zahrál na Slamníku s vynikajícími
Hugo a já,
v Oudraži s
Jablkem znetvořeném lidským faktorem, které
zahrálo jako fakt vtipný one man band (frontman, kytara,
playback) a ve Válci se skvělým
Inženýrem Vladimírem rock
band.
Byli jsme na koncertě ke třiceti rokům kapely
Nohaband.
Děkuju Jakubovi za pozvání si zahrát a
Michalovi Bystrovovi
za pozvání si zahrát s ním. Zážitek.
Cesta na openmic pořádaný Tomášem Tomanem v Hradci Králové a
následně z Hradce zpět do Prahy byla asi jednou z největších
divočin jakou jsem v tomhle směru zažil. Do Hradce jsem dorazil
autobusem s hodinovým zpožděním, chytil trolejbus na druhý konec
města, do klubu dorazil sedm minut před svým vystoupením,
zahrál, během pěti minut dopil pivo a běžel opět na trolejbus. Z
Hradce do Prahy již nic nejelo (bylo něco po osmé večer), pouze
za pět minut autobus do jakéhosi místa v polích, kde jsem
okamžitě přesedl na další autobus, který jel do Pardubic, kde za
deset minut jel vlak do Prahy. Kdyby se cokoliv z toho opozdilo,
či nejelo tak nevím… Veřejná doprava v naší zemi je někdy
opravdu dobrodružná.
V Knihkopci jsem, poprvé v životě, uspořádal poslechovou
diskotéku na téma Acid folk, psychedelie a divné věci. Skladby
zapomenutých písničkářů z nichž většina vydala jen jedno album a
zmizela v propadlišti dějin. I když někteří pak, třeba po
letech, byli objeveni… V minulém salonu jsem se zmiňoval o
britském hippíkovi a travestitovi
Johnu Philipsovi,
kterému policie v Zimbabwe v šedesátých letech zničila většinu
nákladu jeho alba v obavě před tím, že by ty písně mohly
vyvolávat nepokoje. Mimochodem má fakt skvělé texty.
Byli jsme v divadle
Semafor na hře
Nižní Novgorod.
Naprosto vynikající. Odehrává se rok před VŘSR a rozhodně stojí
za vidění. Neváhejte. Skvělá muzika, herci, scénář… Pan Suchý je
borec.
Poslouchal jsem výše zmíněné acid folkové písničkáře a taky
Extempore
a
J.J. Neduhu, atd. A nakonec jedna starší písnička
od
Jana Budaře, která mě teda fakt dostala:
https://www.youtube.com/watch?v=hfLCifGFaLE
Shrabat spadané listí na chalupě na zahradě jsem
nestihl. Začalo sněžit.
Hugův modrý s(a)lon v říji
Začínám se obávat, že znovuzrození modrého s(a)lona pro mne bude
mít především ten efekt, že si uvědomím, jak strašně nekulturně
žiju. Ani v říjnu jsem nebyl na žádném koncertě! Nebo vlastně
byl – 13. října v Kamině na kapele
Lajky. To ovšem bylo
jen díky tomu, že jsme tam hráli s Neúspěšným atletem. Co říct k
Lajkám? Jsem moc rád, že taková kapela ještě dneska existuje.
Čirá radost.
Říjnové zápisky do čtenářského deníku by vypadaly takto:
Cormac
McCarthy –
Všichni krásní koně. Moc hezké,
hypnotické, náladotvorné.
Andrea Rourke –
Když umřel
Bowie. Překvapivé, místy mrazivé, místy zábavné.
16. října jsem byl pozvaný do Knihovny Václava Havla na besedu o
Jaroslavu Foglarovi. Moc jsem tam toho za ty dvě hodiny neřekl,
ale to bylo především proto, že dalšími diskutujícími byli moc
chytří a bravurně se vyjadřující pánové, které bylo radost
poslouchat. Vysloveně mě nadchl
Pavel Hošek, jehož
Evangelium
podle Jaroslava Foglara právě čtu. Moc rád bych někdy
dokázal formulovat a verbalizovat myšlenky tak pregnantně jako
on.
21. října proběhl v Libčicích nad Vltavou koncert
Tria Ivana
Hlase, který jsem z nepozornosti pomáhal organizovat.
Skončilo to třeskutým úspěchem, což je sice fajn, ale na druhou
stranu kvůli tomu hrozí, že se zapletu ještě do nějaké další
podobné radovánky.
Celý říjen jsem poslouchal novou desku kapely
Terrible 2s
–
Dotýkať sa oblakov. Snad si ani nedokážu představit
vhodnější desku k podzimnímu poslechu.
Nakonec ten říjen vlastně tak nekulturní nebyl.
Fumasův říjen 2023 (vtipnější název mě nenapadl)
V říjnu jsem četl, již podruhé, poprvé to bylo, když před pár
lety vyšly,
Povídky Jana Zábrany. Povídky někde mezi
Hrabalem a Škvoreckým. Jen, řekl bych, trochu drsnější. O
Zábranových zkušenostech s komunistickým režimem jsem psal v
červencovém s(a)lonu.
Pak jsem dostal chuť znovu přelouskat
Škvoreckého Příběh
inženýra lidských duší. Tož tak činím.
Na youtube je album zapomenutého písničkáře
Johna Phillipse.
Není to ten slavný od Mamas and Papas. Tohle byl britský hippík,
žijící s rodiči na konci šedesátých let v Zimbabwe. Vystupoval
prý v ženských šatech (nikde na webu se nedá najít fotografie) a
hudebně i textově ty písničky trochu připomínají Donovana nebo
třeba Incredible String Band. V roce šedesát devět vydal LP
jednoduše pojmenované
John, které záhy po vydání
zabavila a zničila policie. Představitelé apartheidu se prý
báli, že ta deska způsobí pouliční nepokoje, ne-li převrat. Alba
se dochovalo jen pár kusů, které se dnes prodávají za velké
peníze. V sedmdesátém šestém se John Philips ještě pokusil
natočit druhou desku, ale ta již nevyšla. Studiové pásky se před
nedávnem našly, ale zatím někde leží, vydání se prý chystá…
Zemřel zapomenut někdy v polovině devadesátých let.
https://www.youtube.com/watch?v=8Gb4-pNhqBo
Z domácích nahrávek jsem poslouchal všechno možné. Kompletní
Dar
stínům a
Pták utrženej ze řetězu od
DG 307.
Víc se mi líbí koncertní nahrávky oproti studiovým, hlavně kvůli
srozumitelnosti.
Michal Bystrov vydal vlastním nákladem album
Tajný
eso. Nahrávku jsem znal už z dřívějška, byla na webu.
Úžasné texty, úžasná muzika, vřele doporučuji. Je tam pár věcí,
ze kterých mně skoro běhá mráz po zádech.
https://michalbystrov.bandcamp.com/album/tajn-eso
Absolvovali jsme dvě pražské komentované vycházky. Prohlédli
jsme si (i zevnitř) žižkovské Nákladové nádraží a továrnu
Koh-i-Noor. Obou míst se chystají zmocnit developeři a "moderní"
architekti, takže je nejvyšší čas je vidět (ta místa) v původní,
byť omšelé podobě. A vyfotit. Pražský genius loci na mnoha
místech povážlivě rychle mizí.
Vyšel časopis Hlavec. Rozdávali jsme ho v Čítárně Unijazzu, hrál
Nohaband, Tomáš Toman a Původní Bureš. Vyhořelo mi tam kytarové
kombo, ale pan Šámal ho za pár dnů opravil. Doslova na počkání
:-). Dobrá zkušenost :-).
Do kina jsem se za celý měsíc dostal jen jednou. Film
Dvojí
život od
Roberta Wieneho asi nepatří k tomu
nejlepšímu, co pan režisér natočil. Je možné, že byl v roce
1930, kdy tenhle opus vznikl, poněkud zaskočen nástupem
zvukového filmu, ale hlavně scénář není tak vtipný, zábavný a
překvapující jako u Orlakových rukou (vřele doporučuji), nebo u
Kabinetu doktora Caligariho (naprostá klasika).
Za Knihkopcem, u nás v ulici, jsme hráli petanque. Milá
záležitost.
No a poslední víkend jsme měli rozdělený mezi moštování jablek
(25 litrů, úroda nebyla velká) a návštěvu Českého ráje (dušičky,
rodinný hrob...).
Dopsáno 31. 10. v 10:31. Poslouchám
Neduhovo Extempore (
Pohřeb
funebráka) a chystám se vkročit do listopadu.
Hugův zářijový rychlos(a)lon
Konec měsíce je tu a přísný šéfredaktor už přešlapuje u mého
pracovního stolu, nedočkavě vyhlížeje nového Modrého s(a)lona.
Tak se s tím tedy nebudu párat a rychle to sem naflákám,
ono toho koneckonců zase tolik nebude.
V měsíci září léta páně 2023 jsem neviděl žádný zajímavý
film ani divadelní hru.
Vyšla nová deska kapely
Povodí Ohře, nazvaná
Místo
odpočinku. Je parádní! Poslouchám to pořád dokola. Takový
ten pocit, když dostanete přesně to, co jste čekali. Druhého
listopadu budou křtít tento skvost v Praze ve Futuru. Těším
se!
16. září jsme s kapelou Hugo a já hráli v kostele ve
Studnici. Byl to jeden z našich nejpovedenějších koncertů.
Hráli tam i
Sacrapes, což je kapela, kterou bych vám rád
doporučil. Jsou skvělí, skoro nekoncertují a nemají žádnou
nahrávku. Jednou je pozvu do Prahy, protože to fakt stojí za
slyšení.
Jinak, jediný koncert, na kterém jsem byl čistě jako divák,
proběhl u nás doma v obýváku.
Fumas i
Člověk
krve zahráli jako z partesu. Moc se mi to líbilo.
S knížkama jsem neměl moc štěstí.
Jo Nesbø –
Macbeth.
Co na to říct? Myslím, že si autor ukrojil příliš velký krajíc.
Po zhlédnutí všech 40ti dílů seriálu
Babylon Berlin jsem
zkusil
Volkera Kutschera a jeho knížku
Marlow.
Popravdě? Překvapuje mě, že tak dobrý seriál může vzniknout na
základě tak slabé knižní předlohy. To
Tři kapitoly od
Daniela
Hradeckého, to byla jiná káva. Nebo spíš pivo. Rok prošlý
Braník ve dvoulitrové petce. A aby nevznikl omyl – myslím to
jako poklonu. Maximální autenticita. Text až na dřeň. Mám to
jinak, ale tenhle vhled do života v závislosti mi byl
zapotřebí.
V nakladatelství CooBoo mi vyšla knížka
Neplavec.
Čekají mě nějaká čtení a konečně už i koncerty.
Tak, pane šéfredaktore, tady to máte a udělejte s tím, co
je třeba…
Fumasův pohled do kalendáře (září 2023)
Koukám do kaledáře, abych si připoměl, co bylo. První zářijovou
sobotu jsme pořádali náš mikrofestiválek Chřeštění. Nebudu
vyjmenovávat účinkující. Na webu je na různých místech k vidění
plakát. Všichni se chovali slušně :-) a festival proběhl v
takřka hippiesácké atmosféře. Společně s místním kytaristou
Lachtanem z Kapely marnosti jsme složili a zahráli (s celým
Původním Burešem) píseň Chřešťovický Venouš. Text vypráví o
sošce muže, ne nepodobné svému ženskému protěšku, nalezené v
místním kravíně.
Na koncertě Původního Bureše v holešovické Prazelenině jsme
natáčeli další záběry do připravovaného klipu Blázen v garáži.
V Koletu pod Libeňským mostem se podařilo uspořádat songsterský
večírek (Marka Míková, Jakub Noha, Hanzík, Jirka Pazdera, Fumas,
Ondřej Klestil, Mates von Lunapark a Sanjin).
Různí lidé dávali k dobru narozeninové oslavy. S Původním
Burešem jsme hráli v pivovaru Moucha (kdo nezná, tomu
doporučuji), další večírek uspořádal hudebník (kapela Mantaban)
Jirka Hodina v sakristii a kryptě (!) Nejsv. Salvátora.
Výlety: Návštěva a prohlídka mlýnu rodiny Šaškovy v Českém
středohoří. Zachovalé původní vybavení, stroje atd. Z výše
zmíněné rodiny pocházel vynikající ilustrátor Miroslav Šašek,
který je autorem řady cestopisných a poznávacích knih a
spolupracoval též se Svobodnou Evropou.
Další víkend v pražské Podbabě jsme, po vynikajícím obědě (ovce,
pivo z Břevnova, knedlíky, špenát, zelí...), absolvovali výstup
na kopec, kde byl před lety do soklu po zrušeném stožáru
elektrického vedení zasazen kříž. Zde se konala krátká
bohoslužba (Jaroslav F. Pechar) a koncert (Noha, Fumas,
Pechar...). Krásné místo i lidé :-). Poté jsme se s Danou
přesunuli do Libčic, kde jsem měl u Huga v obýváku společný
koncert s Člověkem krve. Krásné místo i lidé :-).
Tradiční výlet do Českého ráje. Zrcadlová koza, Rotštejn,
Klokočí, Klokočské průchody... V Turnově je otevřena nová
pivovarská hospoda (Turnovský měšťanský pivovar). Dali jsme si
výbornou extrahořkou osmičku. U Zrcadlové kozy pak klasickou
jedenáctku z pivovaru Rohozec a pak ještě moc dobré pivo v
Bukovině v Centru Kairos (vegetariánské občerstvení), ale už si
nevzpomenu, z jakého pivovaru bylo. Ušli jsme cca 17 km a užili
si to.
Přečetl jsem knihu
Patricka Chamoiseau Otrok stařec a obří
pes. Originál je psaný ve francoužštině řádně kořeněné
kreolštinou, jazykem, kterým mluvil autor celé své dětství.
Všechna čest překladatelce paní Fučíkové. Čtu
Book of Days
od
Patti Smith. Kniha inspirovaná autorčiným
instagramovým účtem. Na každý den fotografie (převážně
instantní) a text. Od Patti jsem zatím přečetl asi vše, co v
češtině vyšlo. Tohle mám anglicky, tak navíc trénuji znalost
jazyka.
V divadle jsme tenhle měsíc nebyli. V kině jen jednou, v Ponrepu
na filmu
Rej (Der Reigen) z roku 1919.
Film natočil Richard Oswald, na piano k němu
krásně hrál Vojta Havel a představitel hlavního padoucha Conrad
Veidt (hrál také v Kabinetu Dr. Calligariho, v Orlakových rukou
atd.) byl naprosto famózní. Předfilm
On následníkem trůnu
s Haroldem Lloydem nebyl o nic horší.
Co jsem poslouchal? Narazil jsem na cca půlhodinový
dánský
film s Karlem Krylem. Je z roku 1973 a energie, obrazová i
hudební, která z toho jde, mě skoro srazila ze židle. S tou
židlí přeháním, byl jsem s noťasem na kanapi. Vřele
doporučuju:
https://www.youtube.com/watch?v=nncZXnJJA9A&t=1194s.
A úplně na závěr: Po výletě v Českém ráji jsem se ještě dovlekl
do Salonu Letná, kde měl recitál kamarád
František Kostlán.
Přišel jsem pozdě, ale stejně si to užil. Krásně zazpívala i
Frantova žena Věra a Karel Navrátil z kapely Hazuka (a dalších).
Teď poslouchám Františkovo nové album
Trosečníci. A
vřele doporučuji. Howgh.
Hugův srpnový lehce podvyživený slon
Tentokrát budu s tímhle psaním rychle hotový.
Skoro nic jsem totiž neviděl ani nečetl a skoro nikde jsem
nebyl. Nevím proč. Tak například koncert jsem neviděl vůbec
žádný. Fakt.
V antikvariátu v Dlážděné jsem narazil na moji
oblíbenou knížku
Seznam sedmi od
Marka Frosta.
Přečetl jsem si ji tedy znova (asi potřetí) a znova mě to
nadchlo. Je to fakt skvělá kniha a velmi důrazně vám ji
doporučuji. Pak už jsem spíš jen ze studijních důvodů přelouskal
dva oceňované tituly z ranku dětské literatury –
Fánek
Hvězdoplavec (od
Jany Šrámkové) a
Bitva o
diamant (od
Báry Dočkalové). Tyhle knížky dostaly
všechny možné ceny, tak jsem chtěl zjistit, jestli jsou vážně
tak dobré. A víte co? Jsou.
V Galénu vyšlo 3CD se starými koncertními nahrávkami
Čundrgrundu.
Čtenáři těchto řádků jistě vědí, kdo v ČDG hrál, tak se tu
o tom moc nemusím rozepisovat. Skoro všechny ty písničky
samozřejmě budete znát, ale i tak je to fajn.
Pak jsem si ještě pořídil výběr
Špejchar 1969 – 1991 od
Vladimíra Mišíka na LP. Tohle už asi zná úplně každý,
takže co o tom psát…? Mám moc rád písničku Třináctej plat!
A jsme skoro na konci. Pak jsem ještě obětoval mnoho
drahocenných hodin života sledování seriálu
Babylon Berlin
a vzhledem k tomu, že jsem teprve v půlce třetí série,
ještě mnoho hodin je přede mnou. Podívaná je to ovšem parádní!
No a je to. Pár navštívených zajímavých míst (
Český les,
Žlutice, Manětín) a jinak fakt už nic. Kluci
z Bohemky jsou těžce z formy, takže o fočusu kdyžtak
někdy jindy.
No, nevim, jestli se s touhle morálkou můj modrý slon
dožije zimy…
Fumasův poněkud nahuštěný srpen
Hned zkraje měsíce jsem si v roli písničkáře zahrál na
poutním festivalu
Sněženka, který pořádá Agnes Jůdová
v jihočeských Jílovicích. Výborná vystoupení
Jakuba
Nohy,
Agnes Jůdové, atmosféra hektická, nicméně
přátelská a příjemná... Dále pak s kapelou v pražském Café na
půl cesty. Vlnící se početné publikum mě naprosto dostalo. Díky
:-) Následoval festival
Dunění v Měcholupech u Sedlčan.
Velká pohoda, spousta kamarádů a nejlepší zvukař na světě! To
myslím vážně. Z dalších účinkujících jsme viděli jen výbornou,
pubrockovou
Kraví tmu. S Loutkobandem, kapelou spolku
Loutky v nemocnici, jsme absolvovali vystoupení na pražské
Letní
Letné. Co se týče téhle akce, chválou bych asi trochu
šetřil. Oproti menším festivalům poněkud méně vstřícnosti ze
strany technického zabezpečení... Diváci se ovšem z našeho
vystoupení radovali.
O festiválku Chřeštění, který pravidelně pořádáme, se tu
rozepisovat nebudu. Proběhl v klidu a pohodě druhého září. Proto
se k psaní Modrého s(a)lonu dostávám až teď.
Jediný koncert, který jsem viděl a nehrál na něm, byli
Ohm
Square v Balzám Café v Písku. Tahle kapela mi celá léta
tak trochu unikala. Pár věcí jsem někde zaslechl, ale až teď
celý (výborný) koncert. Skvělá zpěvačka, pěkné projekce,
zážitek...
Co jsem četl? Posmrtně vydanou knihu
Proti proudu od
letos zemřelého publicisty, hudebníka, znalce kartografie,
znalce Boba Dylana, propagátora tradičního blues, muže mnoha
profesí a zájmů
Jana Sobotky. S Honzou jsme se znali,
hlavně z festivalu Otevřeno v Jimramově, kde jsme oba
vystupovali, seděli jsme spolu párkrát i bufáči v Klementinu,
kde pracoval. Honza byl tradicionalista v tom nejlepším slova
smyslu. Při čtení knihy jsem měl neustále u ruky počítač a
hledal hudební ukázky. Dobrodružství...
Na tohle vlastně navazuje film, který jsme si (někteří z nás již
podruhé) pouštěli na chalupě. Jmenuje se
Crossroads, je
z roku 1996 a hned v prvních záběrech kráčí bluesman Robert
Johnson na jistou křižovatku kdesi uprostřed Missisipské delty.
Říká vám to něco? Film pak pokračuje o padesát let později, kdy
mladý talentovaný kytarista unese z vězeňské nemocnice starého
bluesmana...
Co jsem poslouchal kromě venkovského blues ze třicátých a
čtyřicátých let?
Organisation, kapelu která by se dala
označit jako (před)Kraftwerk (album
Tone Float z roku
1970
https://www.youtube.com/watch?v=ITV_gE2dvHU
), zapomenuté garážové psychedeliky
Strawberry Window z
roku 1967 (jejich nahrávky se prý nedávno našly na poličce v
komoře doma u kytaristy
https://www.youtube.com/watch?v=jx9PzxOjptc
) a včera jsem opět narazil na píseň
The Ostrich, kterou
natočili
The Primitives, kapela ve které hráli Lou Reed
a John Cale ještě před VU, v roce 1964.
https://www.youtube.com/watch?v=5r998weOUiM
Samá historie...
Co na závěr? Mám pocit, že jsem během srpna neustále přejížděl z
místa na místo (ke koncertům ještě rodinné oslavy, slíbené
návštěvy...). V autoservisu mi omylem odpojili ABS a propadl mi
řidičák. Jdu to napravit.
Hugův modrý (červencový) elefant
Vyhecován Fumasem, zkusím zase po letech něco napsat. Modrý
s(a)lon v mém případě slouží jako takový archiv vzpomínek, ke
kterému se občas vracím. Něco jako čtenářský (a filmový a
hudební) deník. Ty ze základní školy mám pořád ještě doma v
krabici od banánů. Takže:
Četl jsem leccos. Něco bylo fajn, něco moc ne. Z toho, co mě
bavilo, by bylo fér zmínit alespoň
Trolla od Michala
Hvoreckého (byť jinak je to knížka na sebevraždu),
Krvavý
poledník od Cormaca McCarthyho (skvělé a podle mě asi i
dost věrné zachycení atmosféry Divokého západu), nebo
Uvnitř
banánu od Pavla Klusáka (fascinující přehlídka
hudebníků-podivínů). Nejlepší text, který se mi však za
posledních několik let dostal do ruky, byl komiks! Grafický
román
Pod dekou Craiga Thompsona mi úplně vyrazil dech.
Velmi autentický, strhující a otevřený popis dospívání. Tleskám.
I filmů pár bylo.
Postiženi hudbou (dokument o Tap tap
orchestra) přede mě postavil několik otázek, se kterými jsem si
pár dní lámal hlavu, což je pro dokument asi fajn. Pointu filmu
After dark jsem si sice musel vyhledat na internetu, ale
stejně mě bavil. Strhující herecké výkony!
Falcon Lake
byl zase o dospívání. Doporučuji sledovat společně s
patnáctiletým synem. Moc povedené. Včera jsem byl zase po letech
v kině. Usoudil jsem totiž, že
Indiana Jones a nástroj osudu
si zaslouží velké plátno, ohulený zvuk a vůni popcornu.
Nechápu, proč se na tenhle film snesla taková vlna kritiky.
Nedovedu si představit, jak lépe by se dal poslední Indy
natočit. Dostal jsme mnohem víc, než jsem čekal. Nebojte se
toho! Nakonec ještě seriál
Life after life. Kvůli
Thomasin McKenzie. Ach!
S hudbou to bylo tak trochu na bačkoru. Jasně, nové
Zrní
(
Široko daleko), nebo třeba
Alen (
Tma)
jsou fajn, ale úplně mě to nestrhlo. EP
Na správný cestě
od kapely
Boží muka už bylo o dost lepší (hlavně
písnička Tramvaj!). Zaujal mě i
Vladimír Javorský se
svým
Ještě je, ale vlastně jsem nejvíc poslouchal
Deep
Purple In Rock, kteří se ke mně dostali oklikou z jedné
mojí knížky. A taky se mi strašně líbí tahle písnička, na kterou
jsem narazil úplnou náhodou:
https://www.youtube.com/watch?v=g4wzi67wlqA&list=RDMMg4wzi67wlqA&start_radio=1
Líbilo by se mi, kdyby nějaký takový klip natočil Původní
Bureš….:o)
Šťastnou náhodou jsem zhlédl televizní záznam divadelního
nastudování
Lásky jedné plavovlásky z divadla
Na
provázku. Příjemně překvapilo!
Mrzelo mě, že mi v divadle unikly
Horory z Hrádečku od
Anny
Saavedry, tak jsem si poslechl alespoň rozhlasovou hru.
Fajn.
Na koncertě, je to hrozné, já vím, jsem nebyl žádném.
Tak, tímto odkládám tento text do pomyslné digitální banánovky.
Hug.