Původní Bureš
SEN NOCI INDIÁNSKÉ
S Fumasem rozmlouvaly Kateřina Benešová a Anna Vančová - Čtrnáctka

Kdyby se tu z ničeho nic objevila zlatá rybka, co by sis přál? Koncert ve Wembley?
Ani ne. Ale bylo by fajn, kdybychom jako kapela bydleli všichni někde blízko sebe na okraji města a někdo by měl doma nahrávací studio.
V repertoáru máte kolem 150 písniček. To si je všechny pamatujete?
150 jsme jich za ta léta hráli, u 124 jsme si vybavili, že jsou někde nahraný, zahrát jsme jich schopný tak 80 a dobře si jich pamatujeme tak 50. Ale kdyby na to přišlo, tak 120 jich zvládnem. Už jsme hráli i osmihodinovou tancovačku.
máš doma nějaký zvíře?
Na to mám moc malej byt - 50 m2, kde žiju já, moje žena a dvě děti.
Co propagace desky? Máte nějakou hranici, přes kterou už byste nešli?
Do televize půjdeme klidně - byli jsme už na všech stanicích, co tady fungujou. Na Nově jsme byli na Snídani s Karlem Gottem, kterej zhodnotil naší písničku slovy: "Mně se to líbilo, já mám punk rád."
Co takový ty typický estrády?
Tak tam bysme nevlezli. My nehrajeme na playback. Buď normálně živě, nebo unplugged. To je furt lepší, než pouštět něco z pásku. My bysme ani nebyli schopný dělat takový tajtrdlíky - člověk zavře oči, zamyslí se a najednou hraje něco jinýho, než  bylo na nahrávce.
Jakej je váš typickej fanoušek?
Tak to je zajímavý. Kdysi jsme přemejšleli o tom, kdo na nás vlastně chodí a přišli jsme na to, že jsou to hlavně takový ty lidi v těch hnědejch vytahanejch svetrech. Pod to se vejdou máničky, pankáči a občas i rodiče s malejma dětma. Děti nás maj_ rádi. Ivan Wünsch blahý paměti zase tvrdil, že nás poslouchala maminka jeho přítelkyně, který bylo sedmdesát.
Vaše texty mně připadají takový… jemný...
Žádný drsoni nejsme. A máme rádi příběhy. V podstatě jsou to folkový písničky, akorát je hrajeme jako punk.
Punk?
Zjevem ne, ale když vlezeme na pódium… Pro nás punk není obsah, ale forma.