Kdyby se tu z ničeho nic objevila zlatá rybka, co
by sis přál? Koncert ve Wembley?
Ani ne. Ale bylo by fajn, kdybychom jako kapela bydleli všichni někde
blízko sebe na okraji města a někdo by měl doma nahrávací studio.
V repertoáru máte kolem 150 písniček. To si je
všechny pamatujete?
150 jsme jich za ta léta hráli, u 124 jsme si vybavili, že jsou někde
nahraný, zahrát jsme jich schopný tak 80 a dobře si jich pamatujeme tak
50. Ale kdyby na to přišlo, tak 120 jich zvládnem. Už jsme hráli i
osmihodinovou
tancovačku.
máš doma nějaký zvíře?
Na to mám moc malej byt - 50 m2, kde žiju já, moje žena a dvě děti.
Co propagace desky? Máte nějakou hranici, přes
kterou už byste nešli?
Do televize půjdeme klidně - byli jsme už na všech stanicích, co tady
fungujou. Na Nově jsme byli na Snídani s Karlem Gottem, kterej
zhodnotil
naší písničku slovy: "Mně se to líbilo, já mám punk rád."
Co takový ty typický estrády?
Tak tam bysme nevlezli. My nehrajeme na playback. Buď normálně živě,
nebo unplugged. To je furt lepší, než pouštět něco z pásku. My bysme
ani
nebyli schopný dělat takový tajtrdlíky - člověk zavře oči, zamyslí se a
najednou hraje něco jinýho, než bylo na nahrávce.
Jakej je váš typickej fanoušek?
Tak to je zajímavý. Kdysi jsme přemejšleli o tom, kdo na nás vlastně
chodí a přišli jsme na to, že jsou to hlavně takový ty lidi v těch
hnědejch
vytahanejch svetrech. Pod to se vejdou máničky, pankáči a občas i
rodiče
s malejma dětma. Děti nás maj_ rádi. Ivan Wünsch blahý paměti zase
tvrdil,
že nás poslouchala maminka jeho přítelkyně, který bylo sedmdesát.
Vaše texty mně připadají takový… jemný...
Žádný drsoni nejsme. A máme rádi příběhy. V podstatě jsou to folkový
písničky, akorát je hrajeme jako punk.
Punk?
Zjevem ne, ale když vlezeme na pódium… Pro nás punk není obsah, ale
forma.