Sen noci indiánské

Původní Bureš  
Celá kolekce kapely Původní Bureš nazvaná Sen noci indiánské je vlastně sbírkou vyprávěnek v duchu kramářských písní, v níž se prolínají nejrůznější styly od folku či folkloru přes rock a trampské songy až po alternativu. Zvlášť zajímavé propojení je kupříkladu ve skladbě O mlhách: začíná clashovským kytarovým riffem, do něhož se záhy prolne sitár hostujícího Ládi Broma, a celé je to o pouti dvou zbojníků někdy z dob Rakouska-Uherska. Záhy pochopíte, že hudební i textové asociční řetězce plynou zcela volně časoprostorem a fantazii se meze nekladou. V tomto smyslu je pozoruhodná countryrocková balada Hardy, kde se vedle sebe setkáme s motivy z Rychlých Šípů, Old Shatterhanda i Praotce Čecha, dokonce by se tu dala vystopovat připomínka Andyho Warhola, ale to už jsem se možná nechal unést vlastní imaginací. Při poslechu bluesově laděné písně Stroj na výrobu štěstí mě zase napadla kacířská asociace, že je to takové spojení Mišíka a Chinaski. Ty posledně jmenované občas vzdáleně evokují hitové ambice některých refrénů, jinak je však faktická podobnost minimální. Zvláštní místo má hudebně bohatá a neotřelá skladba Jak mě to nebaví s tajemnou atmosférou a asi nejniternějšími slovy. Textová stránka má ostatně vždy dvě či více vrstev: humor, ale i kousek nostalgie, procítěnost, parahistorické obrazy i jakési spodní vlny. To přesně platí o rockově odpíchnuté vypalovačce Potopeň s námořnickým halekáním místo refrénu. Mezi nejlepší kousky patří bezesporu strukturálně podobná, ale temnější nebo snad naopak veselejší (někdy ty nuance skutečně nelze přesně odhadnout) Špinavá kočka se skvělým houslovým sólem a příběhem o bílé kočce, která chodila na hodiny pozounu k blbounovi nejapnému a tanečnici Elvíře, jež pospává v ozvučnici klavíru. Pak tu máme také upomínku na dávný hit Původního Bureše Hladolet v úvodní dětské recitaci před šlapavou písní Marie. Zajímavá je také členitost textů, které jsou někdy záměrně kostrbaté a bez rýmů, jindy jde zase o dokonalé slogany nebo prostě říkanky. Ten poslední typ otvírá titulní skladbu v dylanovském duchu, která objasňuje, proč kapela v poděkování neopomněla také Cimrmana a Zimmermana. Jejich setkání na tomto CD každopádně dokazuje, že surrealismus je věčný a může se projevovat prakticky jakkoliv a kdekoliv.

Petr Slabý - AlbumCity.cz